Je to velmi starý dřevěný dům s rozvrzaným schodištěm. Každý krok, každé slovo se zde rozléhá po chodbách a v podobě několikrát zesílené ozvěny vrací zpět.
Na rozsáhlé půdě měli svůj pokoj dva kluci. Dva bratři. Téměř každý den si ti dva spolu užívali vášnivou noc. Přesněji řečeno, starší z nich si užíval. Ten mladší se probouzel svázaný nebo připoutaný ke zdi, vše ho bolelo, po těle měl rozseté modřiny a občas i rozdrásanou kůži. 
Každé ráno si Michael s brekotem stěžoval rodičům, že ho bratr zneužívá, a každé ráno se v domě odehrávala stejná scénka.
"Jak můžeš tohle vůbec vypustit z pusy?!" Matka měla slzy v očích a láskyplně objímala staršího ze svých synů. "Jak můžeš tvrdit, že by náš andílek Azrael něco takového udělal?!" 
"Ale je to pravda!" vyjekl Michael a obrátil se na bratra. Ten však jen zatřepal hlavou.
"Nevymýšlej si, bratříčku," ušklíbl se. "To není hezké..."
"Ale já..."
"Nelži!" okřikl Michaela otec a uděřil ho do obličeje.
Tentokrát to však Michael už nevydržel a vyběhl z domu. Celý den pak bloudil ulicemi, až se nakonec unaveně usadil na schodech nějakého velkého a starého domu.

Nad velkoměstem se rozpoutalo peklo. Bouře, jakou dosud nikdo nepamatoval. Každou vteřinu roztínal noční oblohu záblesk ostrého světla doprovázen dunivým hřměním. Silný vítr vháněl velké dešťové kapky pozdním chodcům přímo do tváře. Každý z nich chtěl být co nejdříve pryč; sedět doma u novin či u televize a užívat si tepla domácího krbu. 
Michael vypadal jako zmoklá slepice. Světlé vlasy mu pod proudem vody splývaly téměř až na ramena, prvé oko mu začalo opuchat. Seděl na zmáčených schodech a třásl se zimou. Právě totiž utekl z domova, kde ho každý jen zneužíval a bil, když nesplnil rozkaz; pro rodiče i staršího bratra nebyl nic víc než sexuální hračka nebo fackovvací panák. S sebou měl jen to, co měl v tu chvíli na sobě, a krátké triko a kožené kalhoty v tomhle počasí člověka moc nezahřály. 
Znovu se otřásl a přitáhl kolena blíže k tělu. Seděl na schodech, schoulený do klubíčka, promoklý až na kost, a otupěle zíral před sebe. Pokud šel někdo kolem, míjel ho bez povšimnutí, jako kdyby byl součástí oprýskaného zábradlí, o které se opíral.
Najednou ho popadlo jakési nevysvětlitelné nutkání. Poněkud prkeně vstal a odšoural se doprostřed silnice.

Rafael pocházel z velmi bohaté a vlivné mafiánské rodiny, která vlastnila polovinu hotelů, kasín, barů a vykřičených domů ve městě. Právě se v černé limuzíně vracel od své oblíbené "slečny", popíjel červené víno a kouřil značkové cigarety, když se z ničeho nic zablesklo a jeho soukromý řidič prudce šlápl na brzdy. 
Auto se téměř na místě zastavilo a Rafael se rozplácl o sedačku před sebou. Víno se mu vililo na bílou košili a zanechalo na ní rudé skvrny. Cigareta mu vypadla z ruky a propálila mu drahé kalhoty. Řidič vystoupil a šel se podívat, do čeho to narazil.
"Co je to, Jeane?! Jestli je to mrtvý, nech to ležet!" ozvalo se z auta.
"Jmenuji se James, pane," odpověděl řidič tak zdvořile, jak jen byl schopen. Znovu se zablesklo. "Je to mladý kluk, pane. A je živý."
"Mladej kluk?!" ušklíbl se Rafael a černé oči se mu v pokročilém stádiu mírné podnapilosti zaleskly. Pomalu otevřel dveře. "Strč ho sem, Jeane! Postaráme se o něj..."