Bylo pozdní odpoledne, když se vysoký ninja, zahalený v černorudém plášti a se slaměným kloboukem na hlavě, vracel z malé zapadlé vesničky, kam vyrazil za “zábavou“. Pečlivě přepočítával svou kořist, slunce ho pálilo do zad a okolní hluk vnímal jen okrajově. Byl tak zabraný do své oblíbené činnosti, až se člověk musel divit, že cestou domů nikde nezabloudil.
Když Kakuzu, stále pilně přepočítávajíc peníze, vešel do svého pokoje, téměř okamžitě si uvědomil, že něco není v pořádku. Vše sice bylo pečlivě uklizené na svém místě, ale někdo tu určitě byl. Někdo se hrabal v jeho věcech a kromě podivné vůně (či zápachu; to záleží na tom, co kdo ještě považuje za vůni) tu po sobě ještě něco zanechal...

Kakuzuův pohled padl na polštář, kde nenápadně (no…. Bílá obálka na černém polštáři doslova bila do očí) ležel malinkatý dopísek. Kakuzu pomalu přešel k posteli, vzal psaní, dramatickým pohybem roztrhl obálku a dopis si přečetl.
“Můžeme se sejít na mýtině? Dneska, asi tak v osm večer?“
Písmo mu připadalo známé, ale Kakuzu si za žádného boha, který na světě existuje, si nevzpomněl, odkud ho zná. Očima podvědomě zabloudil k podpisu. Moc mu to však nepomohlo, protože na kraji papíru byl jen jakýsi příšerně naškrabaný klikyhák.
„No, třeba je to taky konečně nějaká fanynka,“ napadlo ho. „A třeba má kapsy plný peněz!“ prohlásil téměř vzápětí a oči mu zazářily očekáváním.

Chvilku před osmou se Kakuzu vydal na cestu. Nevyšel však ještě ani ze dveří, když ho v hale někdo zatahal za rukáv.
„Kakuzu-san někam jde?“ zeptal se ninja s oranžovou maskou na obličeji. „Může jít Tobi taky?“
„Ne, nemůže!“ odbyl ho Kakuzu a otočil se k odchodu.
Tobi ho však chytil za cíp pláště. „A přinese Kakuzu-san Tobimu něco dobrého?“
„Možná!“ vyštěkl Kakuzu.
Tobi to zřejmě vzal jako souhlas, protože radostně vypískl a odhopkal kamsi do kuchyně. Ovšem Kakuzuovi ani tentokrát nebylo dopřáno vypadnout.