Sotva Kakuzu udělal krok, prořítila se kolem něj tmavá šmouha takovou rychlostí, že musel udělat několik piruet, a v zápětí se pod vahou něčího těla zhroutil na podlahu.
„Kisame! Co to tady vymejšlíte?! Proč se honíte jak malý?!“ vrčel Kakuzu, když se sbíral ze země.
„Itachi snědl mojí oblíbenou rybičku!“vysvětlil spěšně obrovitý ninja poněkud žraločího vzhledu. Vytasil svůj veliký meč a opět se pustil na lov lasiček...

„Kolikrát ti mám řikat, že umění je krásný právě proto, že trvá věčně!“ ozvalo se odněkud.
Sasori a Deidara zřejmě vedli další závažnou debatu na téma umění. Kakuzu už moc dobře věděl, co bude následovat, a nehodlal se toho účastnit. Nebyl však dost rychlý. Deidara a Sasori se právě objevili v hale.
„Hej, Kakuzu!“ oslovil ho malý zrzavý ninja. „Co si myslíš o umění?“
„Je mi to jedno,“ prohlásil Kakuzu netrpělivě a byla to pravda. Podle něj byly nejkrásnějším uměním obrázky namalované na takových malinkých papírkách, chytře zvaných peníze.
Deidara i Sasori se na okamžik zatvářili zklamaně.
„Nevadí. Podle mě je umění krásný, protože…“ prohlásil Deidara a vypustil z dlaně malého jílového motýlka. „Protože je tak pomíjivý.“ Motýlek se rázem proměnil ve spršku barevných jiskřiček.
„Ne! Ne! Ne!“ začal opět Sasori. „Krásný věci by měly trvat věčně!“
„Jak může bejt něco krásný, když je to vokoukaný?!“ rozčiloval se Deidara.
Kakuzu využil jejich chvilkové nevšímavosti a hnal se k momentálně jediné své spáse; k východovým dveřím.

„Honem! Honem! Za chvíli budu pryč!“ povzbuzoval se v duchu a utíkal ke dveřím, když tu náhle…
-BUCH-
Narazil do něčeho trochu měkkého, trochu tvrdého a trochu i teplého. A to něco na něj vrhalo přísný pohled.
„Shit!“ ulevil si Kakuzu potichu, tak, aby to nikdo jiný neslyšel. Dneska zřejmě nebyl jeho šťastný den. Ze všech lidí na světě musí ve dveřích nabourat do toho nejméně chtěného. Do samotného vůdce Akatsuki.
„Jdeš snad někam, Kakuzu?“ zeptal se Pein a v očích mu nebezpečně blýskalo.
„Eh… Jo,“ přiznal Kakuzu, protože před šéfem nemělo cenu lhát.
„Fajn. Buď ale za světla doma,“ prohlásil Pein nezúčastněně a zamířil do své pracovny.

Kakuzu zůstal chvíli stát jako přimražený. Několikrát zamrkal, potřásl hlavou, aby se vzpamatoval ze šoku, který právě prožil, a pak konečně vyběhl ven. Kousek od lesa se zastavil a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu.
„Hej! Ty tam! Dávej pozor, kam šlapeš!“
Půda pod Kakuzuovýma nohama se poněkud zvlnila a za pár vteřin z ní vylezl další ninja s podivnou kytkou, ze všeho nejvíc připomínající mucholapku, okolo hlavy.
„Sorry, Zetsu, ale spěchám!“ prohlásil rychle Kakuzu a rozběhl se pryč. Rozhodně neměl náladu se s někým vybavovat. A už vůbec ne s přerostlou chodící lidožravkou.
„Dneska je fakt hroznej den. Teď už jen zbejvá, abych někde narazil na Hidana,“ mumlal si pro sebe, když pospíchal lesem na smluvené místo.