„HIDANE!!!“ zařval Kakuzu. „Tos byl ty?!“
Hidan leknutím trochu nadskočil a ruka mu automaticky sjela ke kose, opřené o pařez. „Já s tebou jen chtěl mluvit,“ prohlásil po chvíli trochu ukřivděným tónem.
„Abych ti pučil peníze? Odpověď zní: NE!“
„O tom, sakra, ne!“
„Tak o čem?!“ Kakuzuova míra trpělivosti začínala pomalu přetékat. Za dnešek toho na něj bylo až moc.
Hidan se mírně začervenal. Špičkou boty začal v zemi vytvářet důlek a předstíral, že ho tahle činnost náramně zajímá. „NEMOHBYCHBEJTTVUJUKE?“ Vyhrkl to ze sebe tak rychle, že mu Kakuzu sotva rozuměl.
„Cože?“
„Nemoh bych, ku*va, bejt tvuj uke?“ zeptal se Hidan znovu, tentokrát o něco pomaleji. Ale celý les věděl, co se právě v tu chvíli na mýtince odehrává.

Kakuzuovi spadla čelist tak hluboko, až mu málem praskly “nitky“, kterýma byla přišitá. „M-muj u-uke?“ vykoktal. „V žádnym případě, Hidane!!!“
„Proč ne?“ Hidan se málem rozbrečel.
„Prostě proto!“
Najednou se stalo něco naprosto neočekávaného, co Kakuzu ještě dlouho poté musel rozdýchávat. Hidan se přímo před jeho očima proměnil v roztomilého chibíka a mrkal na něj velikýma očičkama.
„Proč ne, Kakuzu?!“ Chibi Hidan chytil Kakuzua za rukáv a tahal ho za něj. „Kakuzu! KAKUZU!!!“

----------------

„Kakuzu! Kakuzu!“
Někdo na něj volal a třásl s ním.
„Kakuzu! Probuď se!“
Kakuzu otevřel oči. Všechno se mu to naštěstí jen zdálo. Hidan, naprosto normální, pokud se to v jeho případě dalo říct, se nad ním skláněl a třásl s ním. A Kakuzu ho v náhlém návalu vděčnosti objal.

„Sempai, co je to uke? Ozval se z rohu místnosti Tobiho naprosto nevinný hlásek.
Deidara se začervenal. „To ti vysvětlim pozdějc…“
Nyní byl na řadě Kakuzu, aby se proměnil v rajské jablíčko; ovšem vzteky. „VEN! VŠICHNI VEN!!!“ Hodil po Deidarovi, hbitě mizícím na chodbě, polštář.
„Neřikej mi, že mluvim ze spaní,“ otočil se pak na Hidana, když ostatní konečně utekli.
„Tak ne. Já to teda neřeknu.“
„Hodnej,“ pochválil ho Kakuzu a poplácal ho po hlavě, jako když se chválí malý pejsek.