Auta přijížděla a odjížděla jak na běžícím pásu. Automatické dveře se bez přestání otvíraly a zavíraly. Lidé přicházeli a odcházeli. A přesto fastfoody v jednom z nejrušnějších obchodních centrech ve městě neustále praskaly ve švech. Nebylo si ani kam sednout.
Jen jeden stůl pořád zůstával neobsazen. Seděl u něj jeden mladík s dlouhými stříbrnými vlasy a rudýma očima. Lidé rozpačitě postávali okolo a čas od času se po něm někdo bázlivě ohlédl.
"Tak tady jsi, Bruder-Herz!"
Hans se jeko blesk z čistého nebe objevil na zábradlí, které obvykle zabraňovalo lidem spadnout mezi obchody v přízemí, a poutal na sebe nebývalou pozornost.
Jurij brčkem usrkával kolu z malého kelímku s velkým žlutým stylizovaným M a rozruchu okolo si nevšímal.
"Hej! Mohl by ses aspoň otočit, když s tebou mluvim?!" Hans se na zábradlí posadil a přehodil nohu přes nohu.
Jurij však dál dělal, že dotyčného vůbec nezná. To Hanse mírně štvalo. Obratně seskočil ze zábradlí, chviličku počkal, než se dav rozestoupí a udělá mu cestu, a pak pomalu a sebejistě vykročil směrem k momentálně jedinému obsazenému stolu. Zklamaní čumilové se vzápětí rozprchli stejně rychle, jako se seběhli.
Jurij si povzdechl. Copak se tohohle ocasu nikdy nezbaví? "Říkal jsem ti, abys mi dal pokoj..."
"A pokud se pamatuju, já ti na to odpověděl, že tě nespustim z očí, Bruder-Herz, dokud tě nepřivedu k Mistrovi."
"Oki, oki.... Dejme tomu, že bych s tebou šel. Co je ten Mistr zač?"
Hans se zamyslel. "Osobně jsem ho potkal jen párkrát. Většinou nám nováčkům dává rozkazy Samanta. Mezi námi... Hrozně namyšlená ženská... Dej si na ni pozor, Bruder-Herz."
Zlatá brána otevřená...
"Grrrr....."
"Ale Mistr je fajn vampír," pokračoval Hans, jako by nic. "Má sice občas podivný choutky, obzvlášť při zasvěcování nováčků do klanu, podle toho, co jsem slyšel..."
Kdo do ní vejde...
"Ale jinak je opravdu skvělý a spravedlivý. Navíc jediný Mistr široko daleko, který do svého klanu přijímá poloviční upíry... Hej, co je s tebou, Bruder-Herz?"
Jurij byl celý naježený a ruce svíral v pěst, až mu zbělaly klouby a dřevěné náramky na zápěstích trochu popraskaly. "Už dost!!!" zaječel na děti vesele poskakující okolo jejich stolu.
Ty s brekotem utekly a jejich matky probodávaly mladé upíry očima. Jurij jim pohled oplatil. Kdyby mohl zabíjet pouhým pohledem, zřejmě by ho právě odváděli do vězení za několikanásobnou vraždu.
Jurij se zhluboka nadechl a pak prohlásil: "A je klid..."
"Copak, Bruder-Herz? Ty nemáš rád malý děti?" zeptal se Hans a ve tváři měl takový výraz, který lidi obvykle nutil dát dotyčnému facku.
"Jsou otravný a nadělaj kravál," odpověděl Jurij stroze.
"To já mám děti velmi rád..."
"Pomoooooc! Pedofil!!!!" ozvalo se od sousedního stolu a jedna žena rychle táhla svého tříletého syna pryč.
"Tak to achtung, dámo! Pokud vim, nikdo tě nenutil poslouchat náš rozhovor!" Hans vyskočil ze židle a významně si olízl dlouhé ostré špičáky. "Ale když už jsme u toho, tvuj syn vypadá docela chutně..." prohlásil, skočil po dítěti a zakousl se mu do krku.
Než se však stačil napít, Jurij ho chytil za límec a táhl ho pryč.
"Ale no tak, Bruder-Herz..." sykl Hans poněkud přiškrceným hlasem. "Já dneska ještě nejed a taková mladá, čerstvá krev..."
"Ne!" uťal ho Jurij rázně. "Měl jsi mě dovíst k tomu k tvýmu Mistrovi! Ne vysát půl města!"

"Tak, jsme doma. A doma je doma," prohlásil Hans, když se blížili k vrcholku kopce na okraji města.
Řekl to naprosto lhostejně, jako kdyby mluvil o nějaké staré polorozpadlé barabizně uprostřed hustého lesa. Ve skutečnosti se však jednalo o velký gotický hrad přestavěný v klasicistním stylu, s rozsáhlými zahradami a malým jezerem s čínskými kapry.
Před vchodem do budovy stálo policejní auto. Jeho blikající majáček byl zřetelně vidět už zdálky. Policista právě něco vyřizoval s vysokým tmavovlasým mužem, stojícím ve stínu za zdí, když mladíci nenápadně proklouzli kolem a schovali se v křoví.
"Pane Egeworthe, víte, že máte povolení jen na vězně odsouzené k trestu smrti. A tohle je již druhý útok během dvou dnů!" upozorňoval policejní důstojník.
"Omlouvám se. Ujišťuji Vás, že víckrát se to nestane. Viníka osobně potrestám," prohlásil tmavovlasý muž unaveně. Hodiny zrovna odbíjely poledne a policejní siréna ho zřejmě vytrhla z hlubokého spánku.
Ještě několik minut rozmlouvali, než se policista otočil k odchodu a vysoký muž zašel do domu.

"Mistr asi nebude mít dobrou náladu, Bruder-Herz," konstatoval Hans.
"Tohle že je Mistr?" divil se Jurij. "Nevypadá o moc starší než já..."
Hans přikývl. "Vzhled může hodně klamat, co? Každopádně bysme mu teď neměli chodit na oči, Bruder-Herz."
Plížili se podél bíle omítnuté zdi. Postupovali pomalu, protože kolem oken museli prolézat po čtyřech.
Ve vstupní hale bylo jako vždy pološero. Když někdo šel ven, viděl různé předměty vcelku dobře. Ovšem když někdo přišel z jasného a ostrého světla venku, neviděl naprosto nic a i místním upírům trvalo několik vteřin, než si jejich oči přivykly.
Hans se ve známém prostředí pohyboval sebejistě a obratně se vyhýbal zdobeným sloupům a vyřezávanému nábytku. V těsném závěsu za ním opatrně našlapoval Jurij, podvědomě se přidržujíc cípu Hansovi rozevláté košile. 
Tak došli až na konec chodby.
"Achtung, Bruder-Herz," ozval se najednou Hans. "Tady jsou schody."
"Kde?" chtěl vědět Jurij. Vzápětí však zakopl o tlustý chlupatý koberec. Na své nedobrovolně urychlené cestě ze schodů strhl i Hanse a oba se skutáleli rovnou k nohám vysokého černovlasého muže.
"Mistře..." pozdravil Hans, trochu vrávoravě se postavil a mírně se muži uklonil.
Jurij zůstal sedět na posledním schodě a zamačkával si malou bouli na hlavě.
"Hansi, Hansi..." řekl černovlasý muž a upravil si brýle na nose. Mluvil sice klidně a vyrovnaně, ale chladný podtón jeho hlasu prozrazoval, že je opravdu velmi rozčilený. "Doneslo se mi, že jsi pokousal někoho mimo svou oblast..."
Hans se pokusil o nevinný úsměv, ale na Mistra to zjevně nezapůsobilo.
"Kvůli tobě teď někdo z klanu nebude mít co jíst..."
"Heh..."
"A proto zůstaneš zavřený tak dlouho, dokud se nerozmyslím, co s tebou!"
Hansův úsměv zmizel a vystřídal ho výraz naprostého zděšení. "To nemůžete, Mistře!" bránil se. "Vždyť já dneska neměl ani kapku krve! A tady Bruder-Herz mě nenechal si z toho kluka ani cucnout!"
"Je to pravda?"
Jurij místo odpovědi mlčky přikývl.
"To ale nic nemění na tom, že jsi ho napadl, Hansi. Odevzdej mi svojí dýku a běž do svého pokoje!"
Hans si pro sebe něco mumlal, když odcházel. Jurij zachytil jen pár slov; mezi nimi i několik nadávek na Mistrovu adresu.
Černovlasý muž se otočil na Jurije. Tentokrát už se za úzkými brýlemi nemračil. "No a co s tebou? Co tě k nám přivádí?"
"Tenhle vampír," odpověděl Jurij a ledabyle mávl rukou směrem, kde zmizel Hans.
Mistr se zlehka zasmál. "Jsi vtipálek, co?"
"Ne. Ptal jste se, kdo mě sem dotáhnul, tak jsem popravdě odpověděl, že Hans."
"No dobře. Jak ti říkají?"
"Jurij. Jurij Gorodov."
"Hmmm.... A chceš tu zůstat?"
"Možná..."
"Tak kdyžtak za mnou přijď asi tak v jedenáct. Teď běž za Samantou, ta má nováčky na starosti."
"Za Samantou?" vyzvídal Jurij.
"Dlouhý hnědý vlasy. Nemůžeš ji nepoznat. Je tady jedinou upírkou..." informoval ho ještě Mistr a během chviličky zmizel na schodech.

Jurij strávil ve svém novém domově, sídle klanu Krvavých tesáků, již osm dní a za tu dobu měl na svém kontě již přes stovku obětí; zatím posledním z nich byl malý klouček, který mu v autobuse neustále kopal do sedačky. První podmínku pro přijetí do klanu tedy splnil na výbornou.
Přestal se po městě pohybovat ve svém tmavém plášti - ten teď ležel složený na poličce ve skříni v jeho pokoji - a mohl tak snáze zacházet se zbraní, která se mu na první pohled zalíbila. Byl to jakýsi dlouhý řetez, na obou stranách zakončený velice ostrými dýkami. Jurij ho obvykle nosil omotaný okolo pasu, kam nyní, když měl na sobě pouze černý rolák bez rukávů, krátkou fialouvou vestu a hnědé kalhoty, přesně pasoval.
A zatímco Hans bez přísunu krve trpěl zavřený ve svém pokoji, Jurij ho, chtě nechtě, vystřídal na postu nejlepšího a nejoblíbenějšího upíra-nováčka klanu.

Bylo kolem jedné hodiny v noci, když se Jurij vracel ze své lovecké výpravy, hlava se mu motala, nedokázal ujít dva kroky rovně, viděl poněkud dvojitě a ve finále naboural do pouliční lampy. Možná přeci jen neměl pít krev tomu chlápkovi, kterého chytil před hospodou. Teď už však bylo pozdě něčeho litovat, protože byl spitý až pod obraz. 
Naštěstí nikoho v domě nepotkal; ostatní zřejmě spali, nebo se ještě nevrátili z lovu. Fortuna ho však brzy opustila, když místo do svého, omylem nebo protože byl na mol, vlezl do vedlejšího pokoje a jeho majitel se po něm hned vrhl.

Hans už byl několik dní bez krve. Začínal mít abstinenční příznaky a pomalu přecházel v čiré šílenství. Nebylo proto divu, že se bezhlavě vrhl na první živou bytost, která tak neopatrně vstoupila na jeho nynější území. Bez sebemenšího zaváhání se dotyčnému zakousl do krku a s chutí sál horkou červenou tekutinu, dokud tělo v jeho náručí neochablo.
Krev jeho oběti měla zvláštní příchuť. Hansovi se začínala mírně točit hlava a oči mu svítili do tmy. Stav opilosti se u něj projevil celkem rychle. V rozjařené náladě nakopl postavu bezvládně ležící na kamenné podlaze u jeho nohou.
"Vstávat, Bruder-Herz! Jsi přece upír, tak tě jedno malý kousnutí nezabije!"
"Jo, malý.... Víš, že to docela bolelo?!"
"A bude to bolet ještě víc...." Hans se ušklíbl, popadl Jurije za ohon stříbrných vlasů a vytáhl ho na nohy.
"Co-co chceš dělat?!" zeptal se Jurij polekaně.
"Kdo se moc ptá, moc se dozví, Bruder-Herz!" Hans se ušklíbl ještě víc a ukázal zakrvavené špičáky.
Jurijovi se v očích objevil záblesk pochopení a veškerá opilost byla rázem ta tam. Vší silou se snažil vymanit se z Hansova sevření. Dokonce ho i poškrábal na tvářích. Marně.
Opilý Hans byl mnohem silnější, hbitější a obratnější než ten normální. V jediném okamžiku mu z pasu strhl řetězovou zbraň a omotal mu ji kolem krku, zápěstí i kotníků. Pak už stačilo jedno trhnutí, aby se Jurij ocitl na zemi.
Hans si na něj obkročmo sedl a prudkým škubnutím ho zbavil vesty i roláku pod ní. Pak si Jurije přitáhl za provizorní obojek blíž k sobě a zatímco ho kousal do rtů, uší a do krku, pomalu mu ostrou špičatou dýku na konci řetězu zasunul za kalhoty.
Jurijovy oči se rozšířily. Chtěl vykřiknout bolestí, když se chladný kov dotkl jeho citlivého místa, ale Hans ho okamžitě umlčel rázným kousnutím do rtů.
Jurij sebou házel a stále se pokoušel o útěk. Čím víc se však bránil, tím víc byl Hans agresivnější. Jeho kalhoty rozřezal na kousky, sám si sundal pásek, několikrát ho obtočil kolem Jurijových slabin a zatáhl.
Okamžitý příval bolesti způsobil, že se Jurijovi na chvíli zatmělo před očima, zhroutil se na podlahu a něco nesrozumitelného zakňučel.
Hans na jeho prosby nebral ohled. Bez milosti ho vytáhl na všechny čtyři a nekompromisně do něj vnikl. To už však Jurij nevydržel a omdlel.

CHRRR.... CHRRRR....
Když se Jurij ráno probudil, s hrůzou zjistil, že není ve svém pokoji. Ležel na prostorné a pohodlné posteli, spoutaný svou vlastní zbraní. Jeho oblečení bylo na cáry a tělo měl poseté kousanci a řeznými ranami. Byl unavený a ospalý a vůbec celkově mu nebylo zrovna nejlíp.
Hans ležel rozvalený vedle něj a hlasitě chrápal. Na obličeji měl několik čerstvých škrábanců.
Jurij se pokusil vstát, ale nešlo to. Byl spoutaný příliš pevně a při každém pohybu se mu chladný kov zařezával hlouběji do masa. Navíc volný konec řetězové zbraně Hans stále ještě pevně svíral v dlani, jako by hlídal, aby Jurij nikam neutekl. Nezbývalo mu tedy nic jiného, než se obrnit trpělivostí a čekat.
Za nějakou dobu ho vzbudilo šťouchání něčího prstu do jeho ramene. Jurij se instinktivně zlehka kousl do rtu, aby nedal najevo žádnou bolest. Zapomněl však, že jeho rty dopadly po noční zábavě ještě hůř než jeho paže, a z hrdla se mu vydral tlumený sten.
"Hej, Bruder-Herz! Co se stalo, že spíš v mojí posteli? A takhle zuboženej..." zajímal se Hans.
Jeho dojemná a očividně vůbec nepředstíraná starostlivost však byla momentálně spíše ironická a v Jurijovi vyvolala akorát vlnu vzteku.
"Neřikej, že nevíš!" zavrčel a kdyby nebyl svázaný, asi by Hanse na místě uškrtil.
Hans na chviličku vypadal velice zamyšleně. Nakonec ale Jurije obdařil jedním z nepřeberné škály svých nevinných úsměvů. "Ne..."
"Tak mě aspoň rozvaž!"
Hans poslechl, Jurij si sesbíral své věci - nebo alespoň to, co z nich zbylo - a protože mohl sotva chodit, pomalu se odšoural do svého pokoje. Připadal si osamělejší a špinavější než kdy dřív. Ještě nikdo ho nikdy tak neponížil. A rozhodně nemohl tvrdit, že by si takhle představoval své poprvé.