Ani v noci teplota neklesla pod dvacet stupňů. Světlo z pouličních  lamp vrhalo na vysoké domy strašidelné stíny. 
Temnými ulicemi okrajové části města se plížila temná postava. Cípy jejího černého pláště lehce povlávaly při každém závanu větru. 
Napětí ve vzduchu houstlo. Byl právě úplněk a něco se určitě muselo stát....

Malý, asi dvanáctiletý chlapec se vracel domů, náruč plnou tlustých knih. Již od mala se zajímal o mystismus a všechny ty věci okolo vlkodlaků, upírů, démonů a čarodějnic. Veškerý svůj volný čas trávil v místní knihovně a "studoval" a "studoval". Nezřídka se stávalo, že dočista zapomněl na čas, a tak se domů vracel pozdě v noci.
I teď pospíchal liduprázdnou ulicí. Cestu znal nazpaměť a trefil by i poslepu. Za chvíli bude doma, kde ho čeká další pěkný výprask. Kéž by se tak něco stalo, aby mu rodiče dneska nevynadali. 
Ještě kousek a bude u baráku. Stačí zahnout za roh a ...
Najednou se chlapec zastavil. Přímo proti němu uprostřed ulice stála vysoká postava v temném plášti. Rudé oči jí svítily do tmy jako dvě lampičky a z jejího těla vyzařovala jakási negativní energie.
Chlapec si nejdříve myslel, že se mu všechno jen zdá, ale když se postava pohnula a z ničeho nic se tiše jako stín objevila vedle něho, pohltila ho panická hrůza. Chtěl křičet, ale hrdlo měl sevřené strachem. Chtěl utéct, ale tělo ho neposlouchalo.
Tajemná postava se ušklíbla a ukázala dlouhé špičaté tesáky.
Jak z něj společně s proudy horké červené tekutiny pomalu vyprchával život, chlapec upustil své knihy na zem. Ta nejtlusčí z nich se otevřela na jedné z mnoha hustě popsaných stran. Název založené kapitoly hlásal: Jak poznat upíra

Tiché skřípnutí dveří ohlašovalo něčí příchod. 
"Volal jste mě, Mistře?" 
Místností se rozlehl jasný ženský hlas a tlumený klapot jehlových podpatků se pomalu blížil k velkému oknu na jejím opačném konci, kde stál vysoký tmavovlasý muž. Muž, kterého tu všichni uctívali a kterého nikdo neoslovil jinak než Mistře. 
Ten teď trochu upil ze své skleničky a odložil ji na malý stolek pod oknem. 
"Vypadá to, Samanto, že tu máme nečekaného příživníka," řekl chladným hlasem, posunul si brýle na nose a zahleděl se kamsi do dálky. 
"Myslíte ten útok dneska v noci?"
"Pošli někoho, ať mi ho sem přivede."
"A máte na mysli někoho konkrétního?"
"Ne. Vyber třeba nějakého nováčka..."

Od doby, co Jurij utekl ze svého bytu ve třetím patře a jen tak se potuloval po městě, uběhl měsíc. Teď mladý vampír ležel natažený na hřbitovní zdi a spal; černý plášť složený pod hlavou.
"Zdar, Bruder-Herz!" ozvalo se nad ním.
Jurij se lekl a trhl sebou tak prudce, že málem spadl na tvrdou zem.
"To se dělá? Vyspávat na hřbitovní zdi, zatímco tě honí celá místní policie?"
"A co tu chceš ty?!" zavrčel Jurij.
"Hledám tě. Mám tě přivíst k Mistrovi. Mimochodem, já jsem Hans..."
Jurij něco zamumlal a posadil se na zeď. Neodolal však a po chvíli si začal vetřelce zvědavě prohlížet. 
Hans byl o něco málo vyšší, s úsměvem od ucha k uchu a krátce sesekanými stříbřitými vlasy s již odrůstajícím rudým přelivem. V jasných červených očích mu jiskřilo. Oblečený byl do černých kožených kalhot a volné, částečně rozepnuté fialové košile. Na krku měl zavěšený jakýsi přívěšek a u pasu se mu houpala malá, ale bohatě zdobená dýka.
"Jdeš se mnou, Bruder-Herz?" zeptal se Hans netrpělivě. 
"Ne! A nech si to bratříčkování!"
"Proč ne? Musíš se přece někde schovat.... Říkal jsem ti, že tě honí policie?"
"A co když ty jsi jedním z nich?!" opáčil Jurij chladně.
Hans se však zatvářil, jako kdyby ho právě probodli kůlem. "Teď ses mě dotknul, Bruder-Herz. Proč mi nevěříš?"
"Protože tě neznám. Naučil jsem se lidem nedůvěřovat..."
Na Hansovu tvář se opět vrátil úsměv. "V tom případě mi můžeš věřit, protože já nejsem obyčejnej člověk. Stejně jako ty, Bruder-Herz."
Jurij nasadil nechápavý výraz a Hans se na něj nepřestával usmívat.
Kolem prošla vysoká, štíhlá a pěkná bruneta. Na očích měla tmavé brýle, v jedné ruce bílou hůlku a v druhé vodítko, na kterém měla připnutého labradorského retrívra. Mladíků nad sebou si asi nevšimla, protože klidně pokračovala dál v cestě ke hřbitovním vratům.
"Achtung, Bruder-Herz! Jídlo se nese!" Hans se mlsně olízl, skočil ze zdi a vystartoval za dívkou. Neudělal však ani dva kroky, když ho Jurij chytil za límec košile a strhl ho zpátky.
Můžeš mi říct, co to má znamenat?!"
"Ale no tak, Bruder-Herz.... Neřikej mi, že se ti její mladá šíje nelíbí... Nebo už jsi snad snídal?" Hans přistoupil těsně k druhému upírovi, jedním prstem mu setřel malou červenou skvrnku u koutku úst - zbytky ze včerejší večeře - a významně si prst olízl. 
Jurij se zhluboka nadechl. Měl co dělat, aby se ovládl a nedal Hansovi pěstí. "Ne. Ještě jsem nesnídal," řekl po chvíli. "To ale neznamená, že musim pít krev bezmocnym lidem!"
Hans jen pohrdavě odfrkl. "Jídlo jako jídlo... Mimochodem, Bruder-Herz, ten kluk dneska v noci nebyl bezbranný?"
"Řekl jsem, abys toho nechal! Nejsi můj bratr! A nech mě na pokoji!"
"Mám tě přivíst, takže tě nespustim z očí."
Jurij se sebral a rychle odcházel, doufaje, že se nechtěného břímě brzo zbaví.