Krvavé tesáky IV
22. 8. 2008
Celým domem se ozýval hlasitý dupot, jak Jurij pospíchal chodbou. Hlava a celé tělo ho po oné nepříliš příjemně strávené noci stále bolely, ale už se to nechalo vydržet. Celé dva dny jen odpočíval a teď už mohl relativně normálně chodit.
Běžel, co mu síly stačily. Dlouhé stříbrné vlasy za ním vlály a on si je ve spěchu narychlo svazoval do ohonu. Nemůže přece k Mistrovi vtrhnout neupravený.
Velké dvoukřídlové dveře se rozletěli dokořán, sotva do nich strčil. Obrovská místnost byla osvětlena pouze několika svícemi. Úplně vzadu u okna stál vysoký muž. Jednou rukou se lehce opíral o zeď, v druhé svíral stále plný pohár vína a skrz dešťovou clonu zasněně hleděl kamsi do dálky. Nevypadalo to, že by nově příchozímu věnoval sebemenší pozornost.
"Volal jste mě, Mistře?"
"Pojď dál, Juriji..."
Mladý upír, dosud stojící mezi dveřmi, vešel do místnosti. Byl zde poprvé a věřil, že se sem jen tak nikdo nedostane.
"Juriji?" Teprve teď se muž ohlédl. "Chceš být i nadále členem klanu?"
Jurij mlčky stál, pohled zabodnutý kamsi do zdi, a přemýšlel. Popravdě řečeno, nebyl ještě úplně rozhodnutý. Měl to tu rád - měl střechu nad hlavou, úkryt i jistou ochranu před neodbytnými policisty a dokonce i několik kamarádů. Na druhou stranu měl rád svou svobodu a tady měl svázané ruce. Neustále ho omezovaly nějaká zastaralá pravidla - nesměl lovit, kde, kdy a koho se mu zachtělo a musel dělat, co mu přikázali.
"Tak?" otázal se Mistr netrpělivě, když ticho trvalo na jeho vkus příliš dlouho. "Jestli zůstáváš, na stole je obálka s dalším úkolem; podmínkou, kterou by si měl splnit."
Jurij si beze slova zastrčil červenočernou obálku do kapsy, sotva znatelně kývl hlavou na pozdrav a odešel.
"Šéééééfeeeee!!!!" Do kanceláře se přiřítil mladší policejní důstojník a roztřesenou rukou položil na stůl dopis v červenočerné obálce. "Tohle právě přinesl poslíček. Někdo se prý chystá vykrást krevní banku!!!!"
Detektiv, asi devětatřicetiletý muž v ošoupaném baloňáku, uhodil pěstmi do stolu. Obálku na první pohled poznal a okamžitě si domyslel, kdo v tom všem má prsty. "Zase on! To nemůže ty svý kamarádíčky cvičit někde jinde?!" zavrčel. Vstal tak prudce, že shodil židli na zem, posadil si na hlavu potrhaný klobouk a nabručeně vyšel za policistou. Noční služby mu nevadily, protože od jisté doby neměl rád sluneční světlo, ale nejspokojenější by byl, kdyby se nic nestalo a on si mohl v klidu vyřídit hromady papírování.
"Co budeme dělat, pane?" zajímal se důstojník.
"Edgewort pošle jako vždy nováčky," uvažoval detektiv nahlas. "Ale nesmíme je podceňovat. Jestli je trénuje on sám, budou umět bojovat. A to moc dobře..." Ruka mu podvědomě vystřelila ke krku, dotkla se staré jizvy po hlubokém kousnutí a vyvolala nepříjemné vzpomínky na den, kdy se se svým bývalým nejlepším přítelem setkal naposledy.
Kristian Edgewort byl tehdy ještě pouhým učněm; neměl ani pomyšlení na to, že by jednou mohl založit svůj vlastní klan. A on byl mladým, nezkušeným policistou, který čerstvě absolvoval policejní školu a spolkl všechnu moudrost světa, údajně připraven na boj se zákeřnými upíry a podlými vlkodlaky.
...
Vysoký muž stál na okraji zrezlé kovové rampy vysoko nad zemí a pohled temně rudých očí upíral kamsi do prázdna. Dlouhé černé vlasy mu vlály v silném větru. Poněkud arogantní výraz a oblek z drahé látky mu dodávaly tak trochu šlechtické vzezření. V ruce svíral malou černočervenou obálku se vzkazem od jeho nejlepšího přítele.
Drahý Kristiane!
Rád bych se s tebou ještě jednou viděl, než budeme stát proti sobě.
Vím, že nemáš moc v lásce denní světlo, a já zas nemusím úplněk. Mohli bychom se tedy sejít dneska ve 22:00 na obvyklém místě?
I když nepřijdeš, budu na tebe čekat...
S láskou...
Roy
Ohlédl se, když za sebou zaslechl ozvěnu těžkých kroků. Po rampě se k němu blížila známá postava. Tu lehkomyslnou chůzi by poznal snad všude. Roy, jeho dlouholetý a věrný přítel, vždy chodil s rukama zabořenýma hluboko v kapsách ošumělého kabátu a poněkud neupraven. Krátké hnědé vlasy měl i teď nagelované a ulízané dozadu, takže mu do čela spadaly jen dva tři neposedné prameny.
"Jako vždy o půl hodiny dřív, Kristiane?" pozdravil nově příchozí a uhlově černé oči mu radostně zajiskřily.
"A ty jako obvykle v tom svém hrozném kabátě, Royi," usmál se ten druhý a ukázal dlouhé upíří špičáky.
Chvíli mlčky stáli na okraji rampy a vzájemně si hleděli do očí. Nedaleko se ozvalo táhlé vytí a Kristian zpozorněl. Moc dobře znal tenhle zkázonosný zvuk; vlkodlaci byli zřejmě na lovu. Jeho přítel byl však pouhý smrtelník a nic nezaregistroval; jednou ho bude muset lepšímy smysly obdarovat.
"Už se asi neuvidíme, tak jsem se chtěl rozloučit..." Roy najednou vzal Kristiana za ruku, stáhl si ho k sobě a zlehka políbil na tvář. Pak se otočil a odcházel. Zřejmě netušil, v jakém se právě nachází nebezpečí.
Kristian se za ním rozběhl. Dostihl ho ale teprve u východu z rozpadající se budovy, kde Roy sváděl tvrdý boj s obrovským šedým vlkodlakem. Musel jednat rychle. Ostrá, jemně postříbřená čepel prořízla vzduch a vlkodlak se odporoučel k zemi. Nebyl však jediný. Kristian zachytil přítele na poslední chvíli. Roy vypadal dosti zbědovaně, ale i když měl obě ruce ošklivě pokousané a obličej celý od krve, byl živý.
Mladý upír seděl na betonové zemi, zády se opíral o zbytky zdiva, v náručí svíral přítelovo nehybné tělo a opatrně mu olizoval rány. Nerad by, aby se jeho příteli něco stalo. Měl ho moc rád a nemohl dopustit, aby se z něj stalo něco tak odpudivého jako vlkodlak. Přestože nebyl úplněk, nechtěl nic riskovat. Zavřel oči a zakousl se Royovi do krku.
"Pane!" vytrhl ho ze zasnění důstojníkův rozechvělý hlas. "Psi jsou neklidní. Myslím, že jsou tady..."
Roy Aswan, policejní detektiv a vyšetřovatel, jen mlčky přikývl.
Jurij a jeho partner čekali schovaní za křovím, zbraně připravené k boji, a pozorně sledovali malé parkoviště před sebou. Všude vládlo ticho, plochu osvětlovalo několik lamp a u vchodu do krevní banky přecházel jen noční hlídač.
Hans netrpělivě přešlapoval na místě a v rukou pevně svíral rukojeť silného, splétaného biče. "Jdeme!"
"Počkej!" Jurijova pohotová ruka ho bleskurychle stáhla zpět.
"Vo co gou, Bruder-Herz?!" zavrčel Hans hlasitě. "Vidíš, že je všude klid!"
Jurij mu varovně položil ukazováček na rty. "No právě. Vůbec se mi to nelíbí..."
"Ach, Quatsch!"
Hans vyběhl z úkrytu. Jakmile se však ocitl ve slabém světle lamp, vrhla se na něj smečka velkých vlčáků a strhla ho k zemi.
Jurij si v duchu povzdechl, zamumlal něco ve smyslu, že se tu někdo neumí ani ubránit pár psům, a vyrazil Hansovi na pomoc. Oslepila ho však prudká záře z reflektorů, které se z ničeho nic rozsvítily na druhé straně parkoviště, jenž původně plánovali rychle přeběhnout. Najednou ho začaly nesnesitelně pálit oči. Musel se zastavit a dlaněmi si zakryl obličej.
V tu chvíli se však u něj objevilo několik policistů a pověsili mu na krk česnekový věnec. Pak oba upíry spoutali silnými stříbrnými okovy, do pusy jim nacpali roubík, aby nemohli kousat, a s dřevěnými kůly je nahnali do auta. Nenechali však nic náhodě; před budovou vztyčili obrovský kříž a místní kardinál vše pro jistotu ještě požehnal.
Jurij se třásl odporem a kopal do sedačky spolujezdce před sebou, dokud neucítil tlak dřevěného kolíku na hrudi. Teprve pak se trochu uklidnil a houkající policejní auta konečně vyrazila do tmy.
Komentáře
Přehled komentářů
chudáčci... to si přeci nezasloužili! no, jsem rozhodně zvědavá, jak to bude pokračovat!
...
(Ayasumi, 12. 10. 2008 18:34)