Do malého města někde v severní Evropě přicházela pohroma. Mladá žena se brodila ve sněhových závějích, v rukou svírala maličké novorozeně a pospíchala k městu. Z posledních sil zaťukala na dveře prvního domu.
Když jeho majitel konečně otevřel, našel ženu s prokousnutým hrdlem, nemluvně a krátký, krví potřísněný dopis. Stálo tam: "Prosím, postarejte se o chlapce. V žádném případě ho nedávejte jeho otci. Mělo by to strašlivé následky!"
Léta plynula a hoch rostl pod ochranou celého městečka jako z vody. Neměl mnoho přátel, ale dospívajícím dívkám se velice líbil; jen bůh ví, co je na něm tak přitahovalo. On však o ně nejevil zájem a raději trávil svůj volný čas lelkováním na zdi místního hřbitova. 
V den jeho devatenáctých narozenin ho navštívil kněz - jeho opatrovník, kterého se celý život z nevysvětlitelných důvodů bál.
"Měl bys odejít," řekl kněz a podvědomě sevřel v ruce růženec. "Měl bys odejít, Juriji. A najít si práci ve větším městě."
"Proč?!" ohradil se Jurij. Dlouhé světlé vlasy mu splývaly až k pasu. "Proč?" zeptal se znovu. "Byly se mnou snad nějaký potíže?! Stěžoval si někdo, že jsem mu uhranul slepice?!" 
"Ne. Ale tvoje moc roste a není v silách tohohle městečka ji v případě potřeby zadržet..."
A tak si Jurij sbalil věci a vydal se na cestu. Opustil věčným sněhem pokryté pláně severu a usídllil se v jednom velkoměstě ve střední Evropě.

Jurij byl sice jen poloviční upír, snesl sluneční světlo a pach česneku ho neznervózňoval, po krvi toužil jen při úplňku, ovšem i tak byl vyděděncem společnosti. Nepatřil ani sem, ani tam. Skuteční upíři ho považovali za nečistého a obyčejní lidé se báli jeho zářivých stříbřitých vlasů, pronikavých rudých očí a ostrých špičáků. To byl také jeden z důvodů, proč se přestal smát. Pokaždé, když se umál a ukázal tesáky, lidé zděšeně utíkali.
Byla teplá letní noc a Jurij se snažil usnout. Posledních pár dní to ale šlo čím dál tím hůř. Měsíc pomalu dorůstal do své plné velikosti. A kdyby jen to. Večer co večer se naproti v domě pořádala párty a její účastníci nepatřili zrovna k nejtižší společnosti. Hudba vyřvávala na celou ulici dlouho do noci, partička se brzo opila a zpívala oplzlé písničky lidem pod okny.
Tmavé kruhy pod Jurijovýma očima začínaly být den ode dne výraznější. A to nebylo dobře. Měl by být plný síly, aby udržel své temné já na uzdě. Místo toho byl unavený a nevyspalý. 
Nastal úplněk. Jurij ležel na posteli, spoutaný stříbrnými okovy - pro všechny případy - a pokoušel se usnout. Ještě se ani nesetmělo a partička opět začala vyřvávat. Jurij byl už tak zmožený, že je po chvíli přestal vnímat. Prostě už neměl ani sílu na to, je v duchu proklínat, natož vstát a zařvat na ně, jako to dělal každou noc. 
Když však vyšel měsíc, v těle mladého upíra se probudila nová energie. Přetrhal pouta, jako kdyby to byly jen tenké nitky, vyskočil z okna a vrhl se na rozjařenou partu. Poslední, co většina z nich viděla, byl maniakální pohled rudých očí lačnících po jejich krvi.

HUUÍÍÍ.... HUUUÍÍÍÍ....
Jurije probudila siréna a podivné barevné záblesky pronikající rozbitým oknem do jeho pokoje ve třetím patře. V puse měl zvláštní pachuť, jako by celou noc žvýkal železo. 
Od vchodových dveří se ozval zvonek. Jurij vstal. Šlo to nějak lehce. Jediný pohled stačil, aby poznal, že pouta nesplnily svůj účel, a okamžitě si domyslel, co se asi stalo. Napadlo ho, že by se měl někde schovat.
Zvonek dál netrpělivě vyzváněl. Jurij vyskočil z okna, srazil k zemi nekolik čumilů a bleskuryhle uháněl pryč.