Falling into the Darkness
Leon a Robert neměli příliš šťastné dětství, ale protože vždy stáli jeden druhému po boku, nestěžovali si. Utekla doba her a oba dospěli. Nastal tedy čas vydat se na dalekou cestu za hledáním svého osudu.
„Sejdeme se u tohohle stromu přesně za rok,“ navrhl Robert. Leon pokývnutím hlavy dal najevo, že rozumí, a vydal se na cestu. Druhý eevee vyrazil opačným směrem.
Robert putoval přes pouště, řeky a hory už víc jak jedenáct měsíců. Bez úspěchu. Věděl, že najít bleskový, ohnivý nebo vodní kámen je těžké, ale že až tak moc, to ho v životě nenapadlo.
Pomalu se vracel k oblíbenému stromu, kde si s bratrem v dětství hrávali. Šel tmou se sklopenou hlavou a vůbec nevnímal svět okolo. Tak se stalo, že o něco zakopl a skutálel se dolů ze srázu. Netušil, jak dlouho tam jen tak ležel, ale když konečně otevřel oči, spatřil před sebou to, co tak usilovně hledal. Kus od něj svítil evoluční kámen.
Robert přišel o něco blíž, ale když si kámen pečlivěji prohlédl, zůstal rozpačitě stát. Mám si ho vzít? přemýšlel.
„Ten je můj!!!“ ozvalo se mu najednou za zády a Robert se rychle otočil. Dlouhými skoky se k němu blížil jiný eevee.
Robert však na nic nečekal, rychle přiskočil ke kameni a ukryl si ho pod své chlupaté tlapky. „Ne! Já ho viděl první!“ Najednou se s ním začalo dít něco podivného. Ještě nikdy se necítil tak divně a zároveň příjemně, jako právě teď. Trvalo to jen chvilku, ale když to skončilo, kamen zmizel a ten cizí eevee na něj civěl s tlamičkou dokořán.
„Co… Co jsi zač?“ vykoktal malý pokémon.
„Jmenuju se Robert a právě jsem se vyvinul na…“ Robert se zálibně prohlížel. Hladká černá srst mu pokrývala svalnaté tělo. Už neměl ty krátké neohrabané nožky. Ne, teď byly šlachovité a krásně dlouhé.
„Umbreona,“ prohlásil po chvíli.
„A mě říkají Paul. Teda, ještěže jsem ten hloupej kámen nevzal. Něco tak ošklivého jsem v životě neviděl.“
Něco tak ošklivého? zarazil se Robert a šel se na sebe podívat do řeky. Eevee šel s ním.
„Vidíš? Já jsem roztomilý, vaporeoni jsou elegantní, flareoni silní a jolteoni úchvatní. Ale co jsi ty?“ prohlásil Paul a ukázal na Robertův obraz na hladině.
„Já jsem krásný!“ odsekl umbreon a odešel. Ale slova toho drzého pokémona mu nešla z hlavy. Dal se proto do běhu. Byl to zvláštní pocit. Najednou byl o hodně rychlejší než dřív.
Leon už na mě určitě čeká. To jsem zvědavý, v co zajímavého se vyvinul on, říkal si a vyskočil na další kus skály nad sebou.