Přivítání bylo velkolepé a pozdější oslava ještě velkolepější. Robert i Leon při ní byli dekorováni a, jak jim Paul slíbil, prohlášeni čestnými občany Evolandu. Oba stáli na červeném běhounu, nataženém od dveří přes celou halu až ke královskému trůnu, hlavy vysoko zdvižené, hrudě hrdě vypnuté a všem ukazovali svá nová vyznamenání.
Kousek od statného krále seděla jeho nejmladší dcera Jennifer.
Je opravdu krásná, pomyslel si Robert, ale honem tu myšlenku zapudil, protože mladá flareonka si už viditelně dávno vybrala. Vedle ní seděl Ralff a svým výrazem dával jasně najevo, že tahle patří jemu.
Umbreon se s povzdechem podíval na bratra. Jenže ten měl oči jen pro Moly, která na něj mrkala zpoza královského trůnu. A dokonce i Paul měl kamarádku. „Takže jsem jediný, kdo navěky zůstane sám,“ řekl si sám pro sebe a moc si přál, aby už konečně mohl nenápadně zmizet.
Tahle oslava pro něj byla utrpením, takže když všichni byli v nejlepším a nikdo už si ho nevšímal, vstal a potichu vyšel z obrovité budovy.
„Počkej!“ ozvalo se mu za zády a když se Robert otočil, spatřil ve dveřích stát bratra. Umbreon se pousmál. To by nesměli být z jedné krve a netrávit tolik času společně, aby Leon nepoznal, že jeho bratr zmizel.
Leon se ke svému dvojčeti rozběhl a povalil ho na záda, jako to dělával, když byli malí. „Kam chceš jít?“ zeptal se a zvědavě naklonil hlavu stranou.
Robert se vymanil z jeho sevření, silnějšího, než čekal, a posadil se. „Já nemám žádného krále. Jsem svobodný a vrátím se domů.“
Leon z ničeho nic propadl panice. „Co?! To nemůžeš! Kdo na mě bude dávat pozor?! Kdo si se mnou bude hrát?! A…“
„Už jsme velcí na hraní, Leone,“ odpověděl umbreon a poplácal bratra po hřbetě.
Bylo to poprvé, co mu Robert neřekl „bráško“ a espeona zamrazilo u srdce. Najednou začal mít divný pocit, který nedokázal popsat. „Ale…“
„Žádné ale!“ zarazil ho Robert. „Teď už se musíš postarat sám o sebe. Ale nezapomeň, že ať budu jakkoliv daleko, vždy ti budu na blízku. A teď už běž, Moly na tebe čeká.“
Vaporeonka se skutečně objevila mezi dveřmi a netrpělivě vyhlížela ven.
Robert se otočil a odcházel. A jak se mu ocas houpal ze strany na stranu, Leon měl dojem, že mu bratr mává na rozloučenou. Věděl, že ho už nikdy neuvidí a najednou pocítil jakési prázdno. „Sbohem, Roberte,“ řekl, otočil se k Moly a usmál se na ni.
Moly jeho úsměv opětovala a společně pak vyrazili na pláně v malinkém údolíčku, kde se ještě dlouho do noci proháněli a hráli si.

Černý pokémon šťastný pár pozoroval z vysoké skály, skryt pod rouškou tmy. Teď už věděl, co bylo posláním jeho života, a věřil, že ho splnil na výbornou. Narodil se jako obyčejný, malý a nechtěný eevee, vyrostl v silného a nebojácného umbreona a po celou tu dobu ochraňoval bratra. Teď už ale i Leon dospěl a nepotřeboval ho. A brzy bude mít vlastní rodinu, o kterou se bude muset starat a chránit ji.
Robert zplna hrdla zavil. A tohle jeho poslední zavytí jasně říkalo:
Sbohem, můj malý bráško! Moje role v tomhle příběhu tady končí…
Ale tvoje stále pokračuje.
Jdi a splň si svůj sen!