Milý deníčku. To jsem zase já. No Deidara, přece. Kdo jinej...
Dlouho jsme se neviděli, hmmm...? Ptáš se proč? Protože za jistých okolností, který tady nechci rozpitvávat, jsem přišel o ruce a taky se nic významného nestalo. Až teď, un.
Vsadím všechen svuj jíl na to, že v tom má prsty Tobi. Tohle přerostlý dítě si prostě usmyslelo, že mi bude dělat naschvály...
Začalo to včera ráno. Všechny nás probudil strašlivý řev a Hidanovi nadávky. Prý jsme mu ukradli tu jeho Jashinovskou věc.... Jako kdybych třeba JÁ o něco takového stál, hmmm... Ovšem Hidan vřískal tak strašlivě, že jsme museli prohledat celou skrýš, aby byl zticha.
Nakonec se ten kus kovu našel u MNE v pokoji. A Tobi se jakoby mimochodem schovával za Itachiho záda. Zřejmě proto, abych ho nemoh´zaškrtit. Ovšem to bych ani snad nebyl já, abych si nedokázal poradit, un.
Přiznám se ti, Deníčku, že spolu s Tobim vyletěla do povětří i půlka našeho bydlení. Jěště teď se div nerozplynu, když si na ten nádhernej výbuch vzpomenu...
Ovšem až to tu uvidí Pein, roztrhá mě na malinkatý kousíšky....
A pak budu chodit Tobiho strašit, hehe....
UN.