RainySunday
24. 10. 2008
Velké dešťové kapky bubnovaly do střech a stěrače měly co dělat, aby zvládaly stírat z okem proudy vody. Náhodným chodcům nepomáhaly na jejich cestě kamsi ani deštníky nebo nepromokavé pláště. Téměř liduprázdnou ulicí se prohnalo auto a pečlivě vymetlo každou kaluž na silnici.
Po chvíli kola tiše zaskřípala a červený sporťák zastavil před vraty velkého rodinného domu. Dveře auta se pomalu otevřely a mladík v drahém obleku velice obezřetně vystoupil. Stařičký majordomus už na něj čekal s obřím deštníkem v kostnaté ruce.
"Vítejte doma, pane."
Adrian ho odbyl jen letmým mávnutím ruky a utíkal se schovat. Každou neděli byl nucen trávit v domě u rodičů. Neměl to tu ale zrovna v lásce; mnohem raději by teď byl někde jinde a s někým jiným. Měl v plánu si tu co nejrychleji odbýt povinnou návštěvu a vrátit se zpět domů.
Večeře v rodinném kruhu se tentokrát obešla bez obvyklých zdvořilostních otázek a frází. Podávala se studená kachna a to nejdražší francouzské víno. Všechno vypadalo velice chutně, Adrian se však ničeho z toho ani nedotkl. Jen stříbrnou vidličkou nepřítomně píchal do kachního stehna na talíři před sebou a myšlenkami neustále byl v jednom malém bytě daleko odsud.
"Pořád bydlíš s tím divným klukem?" vytrhl ho ze snění otcův jízlivý hlas.
"Jistě otče. A není divný!" odpověděl Adrian tak zdvořile, jak jen byl v danou chvíli schopen.
"Nic neumí a stáhne tě s sebou ke dnu. A navíc je g..."
"Tak ať!" skočil mu Adrian do řeči,což bylo něco naprosto nemyslitelného. Prudce vstal od stolu, odešel a hlasitě za sebou bouchl dveřmi. I na chodbě slyšel otcův rozčilený hlas jasně a zřetelně.
"Nepočítej s tím, že se o tebe budeme starat, když nebudeš ve škole vynikat!"
Adrian si sedl do auta a zuřivě dupnul na plyn. Jeho sporťák se prudce rozjel.
Déšť bubnoval na kapotu auta, stěrače nemělo cenu zapínat. Takovou neděli Adrian doteď nezažil. Ještě než dojel domů, silnice se změnila v blátivou řeku.
David nikam nejezdil, protože nechtěl přidělávat rodině starosti svou přítomností. Jako každou neděli tedy vysmýčil celý byt, pečlivě se umyl a čekal, dokud se jeho přítel nevrátí z návštěvy u rodičů. Dnes se však nudil trochu víc než obvykle, a tak pustil televizi. Zrovna dávali jeho oblíbený film. Došel si tedy do kuchyně pro sýr s olivami a hupsnul na gauč. Netrvalo dlouho a film ho dočista uchvátil. Ani nezaregistroval štrachání klíče v zámku. Adrian se z ničeho nic objevil vedle něj, náladu pod psa a David se ho tak strašlivě lekl, že spadl na zem.
"Jsi v pořádku?" zajímal se Adrian.
"Já jo, ale ty se tváříš, jako by ti ulítly včely..."
David se nechal vytáhnout zpět na sedačku a obkročmo si sedl Adrianovi na klín. Chvilku mu trvalo, než se uvelebil a musel se mírně kroutit v bocích. Adrian však nedal najevo, že by se mu to líbilo.
"Jak bylo u rodičů?" zeptal se David nakonec.
"Jako vždycky..." odpověděl Adrian úsečně.
David pochopil, co se stalo. Jako každou neděli i dnes se Adrian pohádal se svými rodiči. A to kvůli němu. On však nesnesl, aby byl na něj Adrian naštvaný. Musel si ho nějak udobřit. Začal ho proto zahrnovat svou nesmírnou péčí a zasypávat vroucími polibky. Za ucho, na krk, všude tam, kde věděl, že to má Adrian velmi rád. Byl však příliš unavený čekáním na jeho návrat, že za chvíli usnul s hlavou na Adrianově rameni.
Adrian se pousmál. Začal masírovat Davidovi nahé hýždě a stehna, dokud neucítil, že se jeho dech zrychlil a nezačal ve spánku vzrušeně vzdychat.
Když se David probudil, ležel ve své posteli. Venku stále ještě lilo jako z konve. David si unaveně protřel oči a překulil se na bok. Adrian klidně spal vedle něj a něco si ve spánku tiše mumlal. David se k němu mírně naklonil. "Nechci, abys měl problémy s rodičema," zašeptal mu do ucha a vstal. "To radši odejdu..."
David přítele políbil a chystal se k odchodu. Najednou ho něco chytilo za ruku.
"Kam jdeš?"
David se otočil. Adrian byl zcela vzhůru. Opíral se o loket jedné ruky, druhou pevně svíral Davidovo zápěstí a měřil si ho výhružným pohledem. "Kam bys chtěl jít?!" zeptal se.
"Nevim. Možná zpátky k našim..."
"To určitě! Nikam nepudeš! Patříš přece ke mně!"
"Naznačuješ tim, že jsem na tobě závislej?!"
"Ne!" Adrian jediným trhnutím stáhl Davida zpátky na postel a přitiskl si ho těsně k sobě. "To já jsem na tobě závislý a nepřežil bych, kdybych měl o tebe přijít..."
Komentáře
Přehled komentářů
Jen tak dál. Moc se mi to páčí!
klásný
(Ajka, 4. 2. 2009 19:16)vážně moc...tak rozdílní a pr´řesto spolu...júúúúva.....co nejdříve další dílek...prosííím xD
Júúúúú
(Broskynka, 31. 10. 2008 13:49)
To je bohové ,hlavne tá posledná veta... joj proste romantička xD.... Určite niečo dopíš , pretože už sa na to teším ... Nabudúce by to mohlo byť aj niečo dlhšie xD....
P.S Veľmi sa mi páči tvoja stránka.... a tak ma napadlo či by si nechcela spriateliť.... *úsmev* Pvosím ozvy sa .... Veľmi by ma to potešilo....
www.animeisparadise.estranky.sk
Pěkné
(Lex-san, 24. 6. 2009 22:12)