Adrian a David byli naprosto "obyčejní" kluci, kteří chodili na úplně normální střední školu. Bydleli spolu v poměrně rozlehlém bytečku, který patřil Adrianovým bohatým rodičům. 
Adrian byl vysoký a pohledný kluk, s dlouhýma hnědýma vlasama a zelenýma očima - každá holka o něm snila jako o svém princi. Měl však tu smůlu, že se narodil jako jedináček, či-li dědic rodinného podniku, a rodiče mu odmalička vštěpovali, že musí být ve všem nejlepší. Možná proto celé dny nedělal nic jiného, než že ležel v knížkách a studoval. Byl premiantem třídy a všechny ročníky zakončil s tím nejlepším ohodnocením. 
Naproti tomu David vždy dopadl tak hrozně, jak jen mohl. Jediné, v čem vynikal, byla hudba. Měl totiž absolutní sluch a dokázal zahrát naprosto cokoliv na jakýkoliv nástroj. Pocházel z velmi chudé a velmi početné rodiny; měl pět starších sester a k tomu ještě malého sedmiletého brášku. A přestože ve škole zrovna nevynikal, měl i on obvykle za zády početný houf natěšených fanynek, které omdlévaly blahem pokaždé, když na ně pohlédl jasně modrýma očima. 

Školní zvonek ohlásil hodinovou přestávku na oběd a studenti rychle vyběhli ze svých tříd. Někteří z nich pospíchali do jídelny, jiní se vydali do zahrady, patřící k rozsáhlým školním pozemkům.
Sem také, nezávisle na sobě, zamířili Adrian s Davidem. Oba měli co dělat, aby setřásli nejvěrnější a nejotravnější fanynky a mohli spolu v klidu poobědvat.
Jako vždy se sešli pod rozkvetlou třešní - David se trochu opozdil - a pustili se do jídla, které David ráno připravil. Po jídle Adrian vytáhl z batohu knihu a začal si číst. David si strčil sluchátka do uší, pohodlně se uvelebil na zádech a hlavu si položil do Adrianova klína. Zavřel oči a zaposlouchal se do nového singlu své oblíbené kapely.
Byli tak zabraní do svých činností, že zapomněli na čas a ani jeden z nich nezaregistroval zvonek oznamující začátek nové hodiny. Oba tak zůstali po škole a museli uklidit třídy.

Na cestě domů začalo pršet a nálada mezi kluky klesala na bod mrazu. Když dorazili do bytu, Adrian za sebou práskl dveřmi.
"To je tvoje vina!" zaječel na svého přítele. "Kvůli tobě jsem byl po škole! Jestli se to dozvědi naši..." Adrian si uvolnil kravatu, rozepl si horní knoflíčky u košile, zapálil si cigaretu a natáhl se na gauč.
"Děláš, jako by to bylo poprvý!" odsekl David a šel lovit něco do ledničky. 
"Měl jsi dávat pozor na čas!"
Otevřenými dveřmi dolehlo do kuchyně hlasité bouchnutí a David polekaně nadskočil.
...
"Ne, mami... Nechtěl jsem přijít pozdě na hodinu. Učil jsem se a zapomněl jsem hlídat čas..."
"Aaaa.... Zbohatlíci se dověděli, že jejich hvězdný synáček zůstal po škole," napadlo Davida, když se vrátil do obýváku a náhodou zaslechl, jak Adrian ve svém pokoji telefonuje s rodiči. "Teď řekne, že za to můžu já..."
"To není Davidova chyba, mami..."
David se na okamžik zarazil a udiveně se zahleděl na dveře Adrianova pokoje. Opravdu slyšel to, co slyšel, nebo se mu to jen zdálo? 
Nejednou se dveře otevřely a v nich stál Adrian. Dobře nacvičeným pohybem zaklapl mobilní telefon a strčil ho do kapsy. "Na co čekáš?! Je pozdě! Jde se spát!" zavrčel podrážděně a opět zmizel v pokoji.
David poslušně vstal a vydal se do koupelny. Bylo sice jen devět večer, ale nechtěl se se svým spolubydlícím dál hádat. 
Nakonec se po půl hodině strávené pod horkou vodou rozhodl, že se mu půjde omluvit. Vyšel z koupelny - jeden ručník okolo pasu, druhým si sušil vlasy - a zlehka zaklepal na dveře Adrianovi ložnice. Zevnitř se však nikdo neozval, tak zkusil kliku. Bylo zamčeno.
David zklamaně svěsil hlavu a zašel do svého pokoje; hned vedle toho Adrianova. Už usínal, když se dveře do jeho ložnice potichu otevřely a Adrian si sedl k němu na postel.
"Promiň, že jsem na tebe vyjel. Víš, že jsem to tak nemyslel..."
"Nevypadalo to tak," odpověděl David.
"Přece se teď nebudeme hádat..." Adrian se sklonil, aby Davida políbil. 
Ten však před ním uhnul hlavou na stranu a zabořil obličej do polštářů. "Chtěl jsem se usmířit, ale tys měl zamčeno..." zavzlykal.
"Tak teď jsem tady..." Adrian se usmál a prsty lehce přejel Davidovi po zádech od krku až pod pas. "Můžeme se udobřit..."
David se přetočil na bok, opřel se o loket, natáhl krk a Adriana políbil. Ten bez váhání opětoval a po chvilce se jejich vášnivý polibek změnil v divoký souboj trvající dvě tři minuty. Poté se David odtáhl a lapajíc po dechu, opět zabořil hlavu mezi polštáře. 
Adrian mu však nehodlal dopřát klid. Sklonil se - jeho dlouhé vlasy lechtaly Davida na tváři - a jemně okusoval přítelův ušní lalůček, zatímco mu jednou rukou masíroval hruď a druhou pečlivě hledal Davidovo nejcitlivější místo na vnitřní straně stehen. Jakmile ono místečko objevil, celým Davidovým tělem projela elektrizující vlna.
David se bezděky otřásl a Adrian se pousmál. Postupně se přes Davidovu hruď a hubený pas přesunul k jeho slabému místu. David slabě zakňučel rozkoší pokaždé, když se ho Adrianovi horké rty dotkly.
"Já-dneska-nechci..." oddechoval David a různě se kroutil pod Adrianovými letmými doteky.
"Tvoje tělo ale řiká něco úplně jinýho..." Adrian se ušklíbl, naslinil si dva prsty a vsunul je do přítelova otvoru.
David se odmítavě napjal, křečovitě sevřel víčka a kousl se do rtu, aby nevyjekl bolestí.
Adrian si toho všiml, natáhl se a červený pramínek stékající Davidovi po bradě něžně slízl. Pak Davida otočil zády k sobě a svoje prsty vystřídal "kamarádem ve zbrani". Několikrát se zhoupl v bocích a po chvíli začal tempo zvyšovat. Levou rukou při tom Davida spíše škrábal, než hladil, po stehnech a pravou ho zkušeně spracovával.
Jako dobře sehraná, "neustále se usmiřující", dvojice dosáhli vrcholu společně a oba se unavěně zhroutili na postel. Leželi bez hnutí, zamotaní jeden do druhého, než Adrian vstal, zapálil si cigaretu a beze slova odešel. David se zachumlal do přikrývky a teprve za svítání usnul. Hádky neměl zrovna v lásce, ale celonoční usmiřování se mu vždy líbilo.