Zámecká zahrada na něj udělala dojem pokaždé, když jí procházel. Jednou to byl králíček pasoucí se na zelené travičce, podruhé barevní motýli, vesele poletující okolo rozklvetlých květin. Zvláštní, nikdy přetím si takových věcí nevšímal. Že by na něj měl ten malý kluk až takový vliv? Ikki zatřepal hlavou, aby se probral. Náhle k němu dolehl rozrušený hlas. Přitiskl se ke stěně zámku a plížil se tiše podél ní. Opatrně vykoukl za roh.
Malý kluk v lesklém černém brnění a světlými ježatými vlasy, který mu silně připomínal kocoura, mával rukama a něco horlivě vysvětloval.
"Pandora-sama!" prskal na - v porovnání s "kocourem" - poměrně vysokou dívku v tmavých šatech. "Spectres začínají být netrpěliví!"
Ikki zpozorněl. Opravdu ten kluk říkal Spectres? Nastražil uši a pozorně naslouchal. Možná by přinesl do Svatyně cenné informace a konečně by nebyl potřeba jen na to, aby Seiyu tahal z bahna, do kterého se beztak dostává jen vlastní vinou...
"Neboj," odvětila Pandora. Její hlas se Ikkimu zdál povědomý. Určitě už ho někde slyšel, ale nemohl si vzpomenout, kde a kdy.
 "Náš pán Hades se již brzy probudí," pokračovala dívka. "Do té doby musíme na Jeho tělo dávat pozor... Můj bráška  se poslední dobou chová nezodpovědně..."
Do Ikkiho jako kdyby udeřil blesk. Stejný jako ten, který před několika lety prořízl temnou noční oblohu.

Prázdnou ulicí se rozléhaly rychlé kroky, jak malý tmavovlasý hoch před něčím utíkal. V náručí pevně svíral maličký uzlíček a v něm schovaného svého brášku. Tenhle balíček pro něj tehdy znamenal celý život. Byl vším, co na světě měl, a musel ochránit před veškerým nebezpečím.
Ze všech stran k němu doléhal čísi hlas.
"Dej mi Shuna! Bude mít tu čest stát se Hadesovým novým tělem...."
Hoch přitiskl uzlíček těsně k sobě. Náhle se zablesklo a on zůstal na ulici dočista sám.

Ikki nějakou dobu stál jako opařený. Proč se mu tato scéna vynořila v mysli právě teď? Ve svém zmateném rozpoložení udělal několik kroků zpět. Křupnutí suché větve se rozlehlo tichou zahradou široko daleko.
Přestože Ikki slíbil, že dnes, stejně jako každý den, přijde, musel se co nejrychleji vypařit. Zmizel za stromem právě ve chvíli, kdy se zpoza rohu vyřítila Pandora s ježatým, výhružně prskajícím klukem v patách.

*****

Blížil se večer a Shuna přepadla nervozita a obavy. Stál u otevřeného okna, ruce opřené o parapet. Jemný, osvěžující vánek si pohrával s jeho zelenavými vlasy. Přelétl před ním červený motýl, on ho však nevnímal. Nepřítomně hleděl do zámecké zahrady. Vyhlížel Ikkiho. Touhle dobou už tu obvykle býval, dnes však nepřicházel. Bál se, že se mu něco stalo. Nejradši by se rozběhl a šel kamaráda hledat, jenže to nepřipadalo v úvahu. V poslední době mu sestra zřídkakdy dovolila opustit zámek. Možná by se mohl nepozorovaně vytratit. Co když je Ikki zraněný, tak jako když ho viděl poprvé? Bude potřebovat něčí  pomoc. Půjde a poprosí Rhadamanthyse, jestli by ho nevzal na chvlíli  do města. Třeba ho tam najde...
Vyšel na chodbu a zamířil rovnou do východního křídla zámku. V půli cesty si vzpomněl, co mu říkal Valentyne o tom, že Rhadamanthys nechce být rušen. Teprve teď si uvědomil, že od té doby, co ho viděl svíjet se na zemi bolestí, Rhadamanthys vůbec nevyšel ze svého pokoje.
Shun se náhle cítil provinile. Měl plnou hlavu starostí o Ikkiho, že dočista zapoměl na svého věrného služebníka.
Aniž by věděl jak se tam dostal, ocitl se před mohutnými ebenovými dveřmi. Opatrně zaklepal. Žádná odpověď. Zabouchal silněji, až ho skoro zabolela ruka. Opět žádná odpověď. Zkusil tedy kliku. Bylo odemčeno. Zatlačil na dveře a ty se pomalu pootevřely.
Shun nahlédl malou škvírkou dovnitř. "Rhadamanthysi?"
Nikdo mu však neodpovídal. Chlapce přepadla zvědavost, když si uvědomil, že v této části zámku ještě nebyl. Rhadamanthys do svého pokoje nikoho nepouštěl. Otevřel dvěre - kupodivu to šlo zlehka - a proklouzl dovnitř.
Když si jeho oči přivykly na příšeří, které v pokoji panovalo, Shun se rozhlédl kolem. Prostorná, avšak temně zařízená místnost na něj působila poněkud depresivně. Jediné, co trochu zářilo ve slunci, které sem skrze černé závěsy moc nepronikalo, bylo zlaté lemování na luxusním a drahém nábytku ve viktoriánském stylu.
Najednou spatřil, co hledal. Rhadamanthys ležel schoulený na posteli a ve spánku objímal malého plyšového dráčka.
Shun nevěděl, co dělat. Musel ven, ale nechtěl ho budit. Nakonec se rozhodl počkat. Vylezl si do mohutného křesla stojícího u zdi a čekal. Po chvíli ho těžký vzduch v místnosti začal uspávat.

Netušil, jak dlouho tam tak seděl a spal, ale když se probral, Rhadamanthys stále ještě svíral dráčka v náručí. Shun si jasně vybavoval loňský halloween, kdy Valentyne dal Rhadamanthysovi jakousi krabičku. Byla velká přesně tak akorát, aby se do ní tenhle plyšáček vešel.
Hoch se pousmál. Mírně odhrnul cíp temného závěsu a pohlédl ven. Slunce se již přehouplo k západu. Už nemohl déle čekat.
Přešel místnost a naokamžik zaváhal, než svým služebníkem jemně zatřásl.
Rhadamanthys něco nesrozumitelného zavrčel a otevřel jedno oko. Vzápětí div nezrudl, jak se pokoušel rychle schovat za zády to, co držel v ruce. Několikrát zamrkal. "S-Shun-sama... Co si přejete?"
Hoch se přátelsky usmíval. "Půjdeš se mnou ven?" zeptal se a i když se vysokému muži moc nechtělo, musel souhlasit.

Jak postupavali ulicema, Shun zřetelně slyšel, jak Rhadamanthys neustále vrčí: "Zatracenej Valentyne! Až se mi dostane do rukou..."
Zelenovlasý hoch náhle zahlédl známou postavu a rozběhl se za ní. Netrvalo však dlouho a oba - Rhadamanthys i Ikki, o kterém si myslel, že ho viděl -  se mu ztratili v přelidněné ulici z očí.