Opuštěnou cestou se ozývaly kroky. Phoenix Ikki právě odcházel pryč a za sebou nechával slepého rytíře Draka s udiveným výrazezem v tváři. Ruka, nyní pevně zaťatá v pěst, ještě před pár okamžiky svírala Shiryuův krk. Možná to byla jeho splepá tvrdohlavost, která nedokázala pochopit a přijmout Atheninu vůli.
Pokud šlo o něj, žádné potíže s jejím nařízením nepřibližovat se ke Svatyni neměl. Ale někteří, například Seiya nebo Shiryu, s tím evidentně měli problém. Rytíř Draka byl až příliš neodbytný, a tak došlo k menší potyčce, po které se Ikki rozhodl definitivně Svatyni opustit.
Tentokrát se však nehodlal jen bezcílně toulat různě po světě, jak to obvykle dělával, když ho ve službách Atheny nebylo třeba. Jeho cesta měla jasný cíl.
Vzpomněl si na onoho  zelenovlasého kluka se starostlivým výrazem ve tváři, který ho ošetřoval  poté, co se zraněný ocitl v jeho zahradě. Znovu se ho zmocnil ten zvláštní pocit, že ho odněkud zná. Rád by ho znova viděl. A vlastně, proč ne. Však mu koneckonců slíbil, že ho navštíví....

Zámkem se rozléhala tichá, tklivá melodie. Shun seděl v prostorném pokoji, vybaveném tmavým nábytkem, a poslouchal, jak jeho starší sestra Pandora hraje na obrovskou harfu. Prsty jemně kouzaly po tenkých strunách a zavřené oči spolu s nepřítolmným výrazem tváře dávaly tušit, že se zcela ponořila do své hudby. Z jejího tranzu ji vythl až nečekaný příchod Valentyna.
Zdálo se, že má na srdci něco důležitého a chce s Pandorou mluvit mezi čtyřma očima. Nechal je tedy osamotě a utíkal do zahrady. 
Lehl si do trávy a pozoroval oblohu. Zafoukal příjemný, chladivý vítr. Vzduchem poletovaly temně červené okvětní okvětní lístky nedalekého stromu. V dálce zpívali ptáci. Shun se usmíval. Tahle zahrada byla jeho nejoblíbenějším místem. Na okamžik zavřel oči...

Ležel v postýlce s dřevěnou ohrádkou a zvědavě pozoroval okolí zalité slunečními paprsky. Pokojíkem se rohléhal jeho dětský smích. Nad postýlkou stál malý kluk s tmavými vlasy a usmíval se na něj. On mu na oplátku zamával. Natahoval maličké ručky do výše ve snaze ho obejmout. Všude kolem sebe cítil hřejivé teplo...

Okolí se rozplývalo a Shunova mysl se vrátila ze světa snů zpátky do reality. Pocit horkosti však nezmizel, naopak byl ještě intenzivnější. Připadal si jako v objetí slunce.
Ačkoliv byl již vzhůru, před očima se mu stále zřetelně rýsovala tvář ze snu. Otevřel oči a spatřil, jak se nad ním sklání Ikki a mlčky čeká, až se probere ze spánku. Posadil se a objal ho na přivítanou.
"Ahoj, jsem rád, že tě zas vidím. Jak dlouho už jsi tady?" vyptával se.
"Chvíli..." odpověděl neurčitě.
"A proč jsi mi neřekl, že tu jsi?"
Ikki se zdál být poněkud zaskočený. "Víš, nechtěl jsem tě budit."
Shun se pousmál. "A co tvoje zranění?" zeptal se starostlivě.
"To je dávno v pořádku. Přece jsi viděl, že už mi nic není. A neboj, to co se stalo minule, se hned tak opakovat nebude..." dodal, když když v jeho očích zahlédl obavy.
"Jak se ti to vlastně stalo?"
"No víš..." Ikki se na okamžik zamyslel, "Na tom nezáleží..." Mírně se zamračil a po tváři mu přeběhl stín, když si vzpomněl na Seiyu, kterého tahal z průšvihu. Nemohl si pomoct, ale tenhle rytíř ho začínal iritovat. Proč by si jednou nedokázal poradit sám?
Shun si všiml změny v jeho tváři a posmutněl. "Promiň."
"Za co prosím tě?"
"Připomněl jsem ti něco nepříjemného..."
Rytíř byl dokonale zaskočený. "A jaks na to přišel?"
On však stále mlčel a tvářil se nejistě, a tak se Ikki rozhodl změnit téma. "Nechtěl by sis něco zahrát?"
Chlapcovy oči zajiskřily nadšením. Vyskočil na nohy a utíkal k nedalekým stromům. Ikki se rozběhl za ním. Celé odpoledne strávili hrou na schovávanou a večer pak až do setmění seděli na kamenné zídce a povídali si. Ani jeden nemohl uvěřit tomu, jak čas rychle letí. když se loučili, Ikki mu slíbil, že ho zase navštíví.

*****

Rhadamanthys i Valentyne si povšimli jistých změn v pánově chování. Zdál se být ještě bezstarostnější než obvykle. Celé dny trávil v zahradě ve společnosti toho neznámého kluka.
Wywern vždy bezpečně poznal jeho přítomnost podle velmi silného kosmosu, který se zdál být agresivní, ale v pánově blízkosti se pokaždé zklidnil. Jednou, když Ikki odcházel, kolem něj dokonce zahlédl slabě zářící ohnivou auru. Nedokázal však určit, co je zač. Usoudil, že lepší bude, když se Pandoře zatím o ničem nezmíní. Přesto dával bedlivý pozor...

*****

Shun zamyšleně procházel zámeckou chodbou. V duchu se těšil, až se dneska zas uvidí s Ikkim. Byl rád, že si našel nového kamaráda. Dlouhá odpoledne, už mu nepřipadala osamělá.
Sestra se v poslední době dost změnila. Byla pořád vážná a chvílema působila i nervózně, i když to vůbec nedávala najevo. Když se jí zeptal, vždycky mu odpověděla, že on si nemusí dělat starosti.
Valentyne často na dlouhou dobu opouštěl zámek a Rhadamanthys se zavíral u sebe v pokoji, kam obvykle nikoho nepouštěl.
Shuna také v poslední době začaly sužovat podivné sny, ze kterých si ale po probuzení nepamatoval vůbec nic. 
Když míjel Pandořin pokoj, zastavil se a nastražil uši. Ne, nepřeslechl se. Zpoza dveří se ozývaly zvuky hudby. Jeho sestra opět hraje na harfu. Shunovi bylo divné, že ho nezavolala tak jako vždycky, aby poslouchal její hudbu.
Šel ke dveřím a pootevřel je. Příjemná melodie se náhle změnila v ohlušující skřípot, z něhož běhal mráz po zádech. Chlapec si vyděšeně zakryl uši, nelidské skřípění mu pronikalo až do morku kostí.
Pandora se zdála být naprosto klidná, ale přesto z ní vyzařovala zloba. Z jejích očí šla hrůza.
Vyděšený Shun viděl, jak před Pandorou leží na zemi Rhadamanthys a svíjí se v agonii. Přiběhl k němu, objal ho kolem ramen a vyčítavě pohlédl na sestru.
Ta se okamžitě zarazila. Ani v nejmenším nečekala, že ji někdo vyruší, A On ze všech nejméně. Okolo chlacpova těla se nyní rozprostírala temná aura a z jeho očí na ni na kratičký okamžik hleděl Hades, vládce Podsvětí. Z jeho tváře čišela jasná zloba. Pandoře zněl v hlavě jeho přísný hlas: Jak si dovoluješ takto jednat za mými zády!? Otevřela ústa a chtěla něco říct, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku.
Shun měl pocit, že se mu zatočila hlava a on na vteřinu ztratil vědomí. Když se vzpamatoval, všiml si Pandořina naprosto odlišného výrazu a nechápal, proč je jeho sestra náhle tak vyděšená. Těkal očima mezi ní a Rhadamathysem, který ze sebe setřásl jeho paži, pomalu se zvedl ze země a poté beze slova odešel do svého pokoje a zabouchl za sebou dveře.
Shun utíkal za ním. Zdadržel ho však Valentyne a mlčky zavrtěl hlavou.
"Pán Rhadamanthys si nepřeje být rušen, Shun-sama. Pojďte, odvedu vás do pokoje." Světlovlasý muž vzal chlapce za ruku a spolu opustili temnou chodbu.

O chvíli seděl chlapec v čalouněném křesle, ve kterém se jeho drobná postava téměř ztrácela. Nepřítomně hleděl do stropu a přemýtal o tom, co se stalo. Jeho žaludek se sevřel úzkostí, když si vybavil Pandořinu trýznivou hudbu a vzápětí hrůzu v jejích očích. Měl pocit, jako by se nad jeho bezstarostným životem začínala stahovat temná mračna. Kéž by teď přilétl fénix, který prozáří tmu a zažene jeho chmury.
Vstal a přešel k oknu, aby vyhlížel své světlo...