"Opravdu to takhle chceš? Jsi si jistý?"
Ani stopa po zaváhání....
"Myslím, že na tohle jsem ti odpověděl už dávno. Nemá žádný smysl to zbytečně protahovat."
"Tak dobře. Uděláme to dnes večer, ano?"
Přikývnutí...
"Nemůžu se dočkat soumraku."
"Pospícháš."
"To proto, že už tě nechci nechat zbytečně čekat."
Úsměv...
"Já vím. Ale musíme počkat, než  přijde. Rád bych ho ještě jednou viděl."
"Tak dobře. Pro tebe cokoliv."

********

Mlčky stál před zavřenými dveřmi. Zůstal bez hnutí. Váhal. Již měsíc uplynul od chvíle, co Andromeda Shun odešel z tohoto světa. Téměř všichni se pomalu vyrovnali s jeho ztrátou. Shiryu, Seiya, Saori... jejich život pomalu ubíhal dál. Hyoga, navenek chladný rytíř Labutě, se začínal smiřovat s tím, že již nikdy neuvidí jeho veselý úsměv. Lépe řečeno, snažil se.
Když opouštěli nemocnici, Seiya a Shiryu mu nabízeli možnost se vypovídat, ale on s díky odmítl. Nikdy na tohle nebyl a po Shunově smrti se stal ještě zamlklejším než obvykle.
Nevěděl, co ho přimělo jít navštívit přítelova bratra Ikkiho. Ti dva si nikdy  neměli přílišco říct, ale nyní je oba spojovala hluboká prázdnota v srdci. Možná si říkal, že ohnivý rytíř dokáže porozumět jeho pocitům. Koneckonců, oni dva byli Shunovi nejbližší. Ale o čem by si s ním měl povídat?
Neviděl ho od té doby, co... on byl pryč. Měl ten incident ještě stále v živé paměti. Krátce poté, co odešli doktoři, kteří ze Shunova těla odstranili život podporující přístroje, ho Phoenix vyzval, aby také odešel. Pak se s bráškou zabarikádoval v pokoji a odmítal k sobě kohokoliv pustit. Napřed ho nechali. Chápali, že s ním chtěl být chvíli sám. Pak dostali strach. Několikrát klepali na dveře a marně ho volali. Otevřel až tehdy, když mu doktor pohrozil, že nechá zavolat místní ochranku, aby dveře vypáčila. Beze slova odešel a stáhl se do ústraní. Mezi ostatními rytíři se objevoval zřídkakdy.
Hyoga se zamyslel. Možná nebyl nejlepší nápad přijít sem. Chystal se otočit a odejít pryč, když se dveře otevřely a v nich stál mladík s temně modrými vlasy. Zdál se být mírně překvapený, když spatřil světlovlasého rytíře. Po chvíli mu pokynul, aby šel dál.
Hyogovi neuniklo jeho silně ovázané zápěstí. Z doslechu věděl, že se Ikki několikrát pokusil brášku následovat, ale pokaždé ho někdo včas našel. Zachvěl se. On, ledový rytíř, pro něhož byla zima domovem, pocítil nepříjemný mráz nejistoty. Phoenix se otočil ve dveřích a vracel se zpět do prostorného bytu. Hyoga ho následoval.
Jakmile vstoupil, přivítalo ho důvěrně známé prostředí. Všechno tu bylo přesně tak, jak si to pamatoval z doby, kdy se bytem rozléhal veselý hlas kluka se zelenými vlasy.
"Podívej Shunny, někdo nás přišel navštívit," zavolal Ikki směrem do obývacího pokoje, kde na stolku ležely dvě brzké večeře.
"Najíš se s náma?" zeptal se po chvíli rytíře Labuťě a ten ze zdvořilosti přikývl. Celé to na něj působilo poněkud nezvykle. Nevěděl, co má dělat. Má předstírat, že tu jejich drahý Shun sedí s nimi? Co říct? Jak se tvářit? Začal tím, že se bez jediného slova posadil a přijmul nabízené pohoštění.
Během jídla se Ikki často ohlížel po bráškově talíři a sem tam prohodil pár slov. Druhý mladík chvílemi nabýval dojmu, že jeho společník své okolí vůbec nevnímá. Povídal si sám pro sebe. Připravoval jídlo někomu, jehož ústa již nikdy neokusí jeho chuť. Starostlivě se díval na místo, kde Shun obvykle sedával.
"Ty už nechceš? Dobře, tak já si to teda vezmu. Víš, že už tady zítra večeřet nebudeme."
Když i Hyoga dojedl, sebral všehno nádobí a odnesl ho do kuchyně.
Cestou se zastavil u dveří vedoucích do Shunova pokoje. Zamířil k nim, sehnul se a zvedl ze země malého plyšového medvídka.
"Našel jsem ti ho. Ležel tady. Asi ti spadl, když ses v noci převaloval," zavolal hlasitě a uložil ho nejspíš na postel. Za chvíli byl zpátky. Chvíli nad něčím přemýšlel.
Hyoga spatřil, jak Ikki ze skříně vytahuje měkkou osušku a se slovy: "Vidíš, už zas jsi sis tu zapomněl svůj ručník," ji odnášel do prázdné koupelny.
"A nezapomeň si pořádně usušit vlasy," ozvalo se, než se Phoenix opět vrátil a usedl naproti světlovlasému rytíři.
Hyoga stále nevěděl, co dělat. Modrovlasý rytíř si zcela jasně odmítal připustit, že jeho bráška již neni mezi živými. Hyogovi se nyní naskytl  smutný pohled na Phoenixe, který přišel o svá ohnivá křídla.
Ze začátku to všichni brali jako normální projev smutku nad ztrátou nejbližšího člověka.
Uplynula však dlouhá doba od chvíle, co Shun odešel, a v chování jeho bratra se nic nezměnilo. Jen se ještě víc stáhl do sebe a všem se začal odcizovat. Hyoga dokonce semtam zaslechl Seiyu, jak říká, že Ikkimu nejspíš trochu přeskočilo. A ačkoliv to nedával najevo, v duchu chápal, jakou bolest teď nejspíš prožívá. Rád by mu nabídl pomocnou ruku. Na kratičkou vteřinku pocítil nutkání ohnivého rytíře obejmout, ale jeho rozpaky mu to nedovolily.
Venku se již stmívalo. Ikki se beze slova zvedl, zhasl a odešel do prázdného bráškova pokoje. Rytíř Labutě pootevřenými dveřmi zahlédl, jak se Phoenix natáhl k vysoké polici s knihami, jednu vyndal a usadil se do křesla vedle rozestlané postele.
"Už je čas jít spát, Shunny."
Za svitu malé lampičky začal polohlasem číst. Ozvěna jeho slov doléhala k mladíkovi se světlými vlasy. Zabořil pohled do země. Chvíli netečně naslouchal. Byl to zvláštní pocit, vidět Ikkiho, který se choval, jako by jeho mladší bráška ležel kousek od něj a s lehkým úsměvem na rtech poslouchal jeho tichý, uklidňující hlas. Pro něj jako by se čas zastavil.
Místnost, ve které stál Hyoga, prostoupilo příšeří, které jen prohlubovalo tíseň v jeho srdci. Kamkoliv se podíval, všechno mu připomínalo okamžiky strávené u nemocničního lůžka, kdy marně doufal, že se to drobné, hubené tělíčko, jehož vyhasínající život dokázal zachránit  jeho i jeho kamarády, pohne, že znovu otevře své velké oči plné laskavosti.
Venku se již zcela setmělo. Phoenixův hlas také utichl. Zřejmě musel usnout. Když se zaposlouchal pozorněji, zaslechl zvuk připomínající odkapávání vody. Pohledem zabloudil ke kuchyňskému dřezu, ale kohoutek byl zavřený. Nedokázal určit, odkud zvuk vychází. V jedné chvíli by dokonce přísahal, že ono kapání se ozývá z matně osvětleného pokoje. V té chvíli se mu sevřel žaludek nenadálou úzkostí. Rytíř si náhle připadal poněkud nesvůj. Už bylo pozdě a on by měl jít domů. Možná by měl Ikkimu říct, že odchází, napadlo ho. Ale vzápětí tu myšlenku zapudil. Mlčky vstal a přešel ke dveřím. Potemnělou místností se hlasitě rozléhaly ozvěny jeho kroků a v uších mu stále znělo vzdálené "kap kap".
Naposledy se rozhlédl a chystal se opustit místo, které v něm vyvolávalo tolik vzpomínek.
S rukou na klice se zarazil. Škubl sebou, když ho přepadl podivný pocit. Jakési nevysvětlitelné nutkání ho vybízelo, aby zůstal. Na okamžik měl dojem, že zaslechl vzdálený hlas. Protřel si oči a zavrtěl hlavou. Nejspíš se mu to zdálo. Dnes toho na něj bylo až příliš. Znovu natáhl ruku a chystal se otevřít dveře.
Náhle mu v hlavě začala zcela jasně rezonovat slova: "Neodcházej tak brzo, Hyogo, já a nii-san jsme ti ani nestihli říct ahoj. Zůstaň tu s námi, prosím, ještě na chvilku."
Zmateně se rozhlížel kolem. I on sám si připadal, jakoby na něj právě volal jeho ztracený kamarád. Věnoval krátký pohled kuchyni, kde vedle dřezu spočívaly dva prázdné talířky. Zčistajasna se ocitl před dveřmi do nevelkého, ale útulného pokoje. Za celou dobu nesebral dost síly k tomu je otevřít.  Nyní však cítil, že musí. 
Úzkou mezerou mezi dveřmi problikávalo bledé světlo noční lampičky. Váhavě se dotkl světle hnědého dřeva a dveře se téměř neslyšně otevřely, jakoby samy chtěly zahnat rytířovy pochyby.
Hyoga udělal několik kroků a rozhlédl se. Téměř nic se tu nezměnilo. Pootevřený šuplík. Oblečení ve skříni. Světle béžové kalhoty, visící přes opěradlo židle. Stará fotografie položená vedle tužky a poloprázdného hrnečku. Na světle zbarvéném hřebenu, ležícím na nočním stolku, ještě stále ulpývalo několik zelených vlasů. Jeho přítomnost byla všude.
Ikki uvolněně seděl v křesle s hlavou položenou rozečtené knížce. Na zemi kolem něj spočívaly obvazy, pokryté rudými odstíny. Jeho tvář získala klidný výraz a na bledých rtech se chvěl šťastný úsměv - první, který u něj zahlédl po dlouhé době.
Hyogův zrak zabloudil k posteli s ledabyle přehozenou dekou, jejímž jediným obyvatelem byl maličký plyšový medvídek, který nahradil pípající přístroje. Aniž by věděl jak, najednou seděl na kraji lůžka, přesně jako tehdy před měsícem. Upřeně zíral na lehce promáčklý polštář a do očí mu vhrkly slzy.
Náhle ho polila vlna hřejivého tepla. Podobného, jaké naposled pocítil v prázdném chrámu Vah, kde ho zelenovlasý mladík vysvobodil z objetí věčného ledu. Nyní prostupovalo celým pokojem. Lehký vánek, který se vynořil jakoby odnikud, pocuchal Hyogovy světlé vlasy a on v něm rozpoznal utěšující dotek přítelovy ruky.
Takže Phoenix tu nikdy nebyl sám, pomyslel si. Konečně pochopil. Shunova duše se nezřekla tohoto světa.
Drobný a laskavý rytíř Andromedy nechtěl jentak opustit  bratra, i když jeho tělo selhalo v boji o život. Nedokázal odejít a zanechat ho tu samotného. A tak si zvolil zůstat a počkat na něj, až přijde čas. Ikki se přece již dávno pevně rozhodl, že ho nechce nechat čekat příliš dlouho. A na co taky?
Hyoga naposledy pohlédl na nehybnou siluetu schoulenou v čalouněném křesle. Teprve teď zaregistroval tenké červené potůčky, stékající z bezvládně svěšené ruky. Místnost znovu ovanul lehký závan větru a vzduch se oteplil jako od žáru plamenů. Nyní kolem sebe cítil přítomnost dvou duší a usoudil, že slábnoucí pouto života, které Ikkiho váže k jeho tělu, se již zanedlouho přetrhne úplně.
Nebude se pokoušet držet ho tu proti jeho vůli tak jako ostatní. Věděl, že to nemá žádný smysl. Proto ho Shun nazavolal zpátky. Chtěl jen, aby se jeho nejbližší kamarád přišel rozloučit - s oběma. Se slzami v očích se pousmál. Byl to smutný úsměv.
"Sbohem, moji přátelé."