"SENPAAAI!!!"

Jednoho krásného dne se dveře rozletěli dokořán a do Deidarova pokoje se přiřítil týpek ve směšné pomerančové masce.

"SENPAAI!!!! Může se Tobi na něco zeptat?"

"Ne!" Deidara byl velmi zaneprázdněn. Právě dokončoval svůj nejnovější výtvor a Tobiho hlasitý příchod ho nesmírně podráždil. "Vypadni, Tobi!"

To by ale Tobi nesměl být Tobi, aby se nechal tak snadno odbýt. "Senpai, a proč se Tobi nemůže zeptat?"

"Jestli okamžitě nevypadneš, Tobi, staneš se součástí mýho umění!"

V tu chvíli spatřil Tobi Deidarovo nejnovější dílo. "Yay! Cookies!" vypískl a začal obrovského červa - tvořeného z bílých jílových kroužků - žvýkat. "Moc se to Senpaiovi nepovedlo. Tobimu to nechutná..." prohlásil nakonec, načež vše, co měl ještě v puse vyplival na podlahu Deiova pokoje. Poté odněkud vytáhl lízátko a snažil si ho strčit do pusy dírou na oko. "Tobi si musí spravit chuť. Senpai není zas až tak dobrý kuchař..."

Deidara byl celou dobu podezřele klidný. Dokonce se při pohledu na svého nezvaného hosta usmíval, což nemíval ve zvyku. Jako kdyby mu konečně vyšlo něco, co plánoval už hodně dlouho. Během pár setin vteřiny - sotva postřehnutelný časový úsek - měl složenou pečeť. Teď už stačilo jen vyslovit kouzelné slůvko a ...

Štěstěna tentokrát stála při Tobim. Stihl se vypařit dřív, než to za něj udělal Deidara.

"HIDAN-SAAAAN!!!!" Tobi vletěl do nejbližších nezamčených dveří. "Senpai chce Tobiho vyhodit do vzduchu!"

"Proč to, ku*va, ten debil neudělal?!"

Ani Hidan nebyl Tobiho nečekanou návštěvou příliš nadšen. Tobi ho vyrušil zrovna uprostřed rituálu.

"Může se Tobi na něco zeptat?" otázal se Tobi nevinným hláskem dítěte.

Hidan se uprostřed krvavého kruhu posadil. Z jeho výrazu by každý člověk poznal, že právě našel novou oběť pro svého boha.

"Tak může se Tobi na něco zeptat?"

Hidanova ruka se jakoby automaticky natáhla a mrštila po Tobim první věc, kterou nahmatala. Tobi však byl dávno vytrénovaný Deidarou a dobře věděl, kdy vzít nohy na ramena. A tak se Hidanova kosa zabodla do protější stěny na chodbě.

Tobimu ale jeho zvláštní problém stále vrtal hlavou a nemohl kvůli němu spát. Ve dne v noci chodil sem a tam po skrýši a každého, kdo mu přišel do cesty, obtěžoval s jednou a tou samou otázkou - jestli se může na něco zeptat. Všichni ho ale hned poslali někam...

Jen jednomu členovi týmu se stále dařilo úspěšně se Tobimu vyhýbat. Ovšem smůla brzy měla potkat i jeho.

Jednou  zrána se Kakuzu vrátil z výpravy, posadil se na svůj oblíbený kámen a začal si přepočítávat svůj poslední výdělek. A tak ho Tobi i objevil.

"Kakuzu-san... Může se Tobi na něco zeptat?" začal Tobi jako obvykle.

"Nevyrušuj, Tobi, a jdi si hrát někam jinam..." odbyl ho Kakuzu.

"Ale Tobi by chtěl něco vědět..."

"Ku*va, Tobi, proč nejdeš votravovat někoho jinýho?! Třeba Deidaru... Jedovatý plazi..."

Pokud to mohl někdo skrze jeho masku poznat, Tobi nasadil velice udivený výraz. "Teď Kakuzu-san mluvil stejně jako Hidan-san..."

"No a co?" Když, sakra, člověk stráví delší dobu v něčí společnosti, časem od něho něco pochytí!"

Tobiho to zaujalo a posadil se na zem vedle kamene, na kterém seděl Kakuzu. "Kakuzu-san má Hidana asi hodně rád, když s ním tráví tolik času," uvažoval nahlas. "Tobi taky tráví hodně času se Senpaiem a učí se od něj. Tobi je hodný kluk. Tobi má Senpaie rád..."

"Ksakru, Tobi, vypadni! Nemůžu se soustředit!"

Tobi vstal a odešel do lesa, kde se posadil pod strom. Došlo mu, že nikdo z Akatsuki není z jeho společnosti nikterak nadšený, a rozhodl se to napravit. Každý ho musí mít rád. Zatím však nevěděl jak to zařídit.

Po pár minutách k němu přihopsal zajíc a Tobiho něco napadlo. Nedávno viděl v jedné obrázkové knížce zajímavý příběh. Malý zajíček v něm běhal od domu k domu, za dveřmi vždy nechal malý dárek a všichni ho za to měli rádi. Rozhodl se to také vyzkoušet.

Bůh-ví-kde vyhrabal oranžový králičí obleček, někde našel několik starých okoralých sušenek a půl dne vyráběl něco ve svém pokoji, kam nechtěl nikoho pustit.

Večer, když se setmělo a všichni už spali, vyplížil se potichu z pokoje a tiše jako myška se kradl po skrýši a nechával za dveřmi barevné balíčky.

Další ráno všichni, od Itachiho až po Konan, našli při odchodu z pokoje - většina o Tobiho skvěle umístěné dárečky zakopla - malý balíček s cedulkou a nápisem téměř doslova opsaný z obrázkové knížky: "Veselé Velikonoce přeje Velikonoční zajíček Tobi"