Vyhlédl z malého kulatého okénka a jeho pohled dopadl na křídlo letadla kývající se v malých úhlech nahoru a dolů. Černé oči se mu rozšířily strachem a raději se zabořil zpět do sedačky.
Cesta do Řecka trvala i letadlem přes dvanáct hodin. Všichni kolem něho podřimovali, ale on nemohl usnout. A nebylo to jen jeho panickou hrůzou z výšek. Musel myslet na bratra. Jak se asi bude tvářit, až mu ukáže zbroj, kterou dostal?
Potuloval se po ulicích starého města. Jeho myšlenky stále zabíhaly k jeho bratrovi. Tolik se na něj těšil...
Kolemjdoucím nevěnoval přílišnou pozodnost, ale nemohl si nevšimnout, jak podezíravě a bázlivě se na něj dívají. Jedna stařena se zajíkla, když si u ní koupil gyros, a tiše se modlila, když odcházel. Co se tu asi stalo? Jeho bratr byl sice velmi temperamentní, ale neprovedl by žádnou hloupost. Najednou ho něco napadlo. Co když už ho nechce vidět, a proto nepřišel na letiště? A nebo, což by bylo ještě horší, na něj dočista zapomněl? Mrštil s gyrosem na zem a utíkal do Svatyně.
Stoupal po nekonečně dlouhých schodech vzhůru a vzhůru. Pokud by se ho někdo snažil zadržet, nepodařilo by se mu to. Na tuto chvíli čekal více než třináct let a déle už by asi nevydržel. Musel se s bratrem setkat.
Místo desátého Dómu Zodiacu našel jen rozvaliny, a tam, kde kdysi stála překrásná socha bohyně s rytířem Kozoroha věrně klečícího u jejích nohou, zel jen kamenný podstavec. Procházel troskami chrámu a pomalu na něj dopadal tíživý pocit. Pamatoval si, že tu nikdy nebylo moc veselo, ale ticho, jaké zde panovalo nyní, bylo skličující. A nepříjemý pocit se ještě více prohloubil, když upřostřed toho, co z chrámu zbylo, spatřil stát zlaté brnění Kozoroha. Dobře věděl, co to znamenalo... Jestliže si tady jen tak stojí, ten, kdo zbroj kdysi oblékal, je... Nechtěl na to ani pomyslet. Krutá realita však na něj dopadla tvrději než očekával. Jediným trhnutím odepl popruhy od  bedny, kterou nesl na zádech, a se slzami v očích se rozběhl ke kusu lesklého kovu, kterým pro něj zlatá zbroj jeho bratra byla. Na lesklé ploše se jako v zrcadle odrážela jeho uslzená tvář.
"Ty jsi naživu?"
Obyčejně by si všiml, kdyby se někdo pohyboval v jeho blízkosti, ale teď ho neznámý hlas zaskočil. Rychle se otočil. Černá obsidiánová skříň byla daleko a jen kousek od něj postával vysoký rytíř. Plášť mu povíval v lehkém vánku a od jeho zlaté zbroje se odrážely poslední sluneční paprsky.
"Kdo jsi?!" zeptal se.
"Milo, zlatý rytíř Škorpiona!" odpověděl a zaujal obranný postoj, připravený však kdykoliv zaútočit. "Ale daleko důležitější je, kdo jsi ty! Vetřelec? Vypadáš jako Shura, ale ty nejsi rytíř Kozoroha!"
"Jsem ohnivý jezdec Apokalypsy. A Shura byl můj starší bratr..." Když si uvědomil, že o něm mluví v minulém čase, tmavé oči se mu opět zalily slzami. Tentokrát se však ovládl.

Pět Štítů... Malá vesnice zapadlá mezi vysokými horami, nad níž se tyčilo k nebesům pět horských vrcholů. Zde našel to, co hledal. Pomstu...

"Co se tu stalo?"
"Tvůj bratr zahynul, aby zachránil rytíře Draka," vysvětlil Milo. "Položil svůj život za Athenu..." I v jeho hlase byl znát jakýsi smutek.
Apokalyptický jezdec ho už však neposlouchal. Chvíli nehnutě stál se sklopenou hlavou a zhluboka oddechoval. Pak popadl skříňku se svou zbrojí a vyběhl z ruin, které zbyly z chrámu Kozoroha. Z vyprávění svého mistra měl sice jen mlžnou představu, kam se vydat, ale zato přesně věděl, co tam musí udělat.

Souboj byl rozhodnutý dřív, než vůbec začal. Obyčejný bronzový rytíř, ať už v jeho brnění koluje jakákoliv krev, se nemohl rovnat jezdci Apokalypsy. Zvedl meč nad hlavu a chystal se dobít rytíře Draka, bezvládně ležícího u jeho nohou. Náhle se zablesklo a jeho meč narazil na tvrdý kov. Všechna síla, kterou do úderu dal, se obrátila proti němu a odhodila ho o několik metrů zpět. S údivem hleděl na své prázdné ruce, ve kterých ještě před malým okamžikem třímal meč, a na zlatou zbroj Kozoroha. Proč jeho bratr chrání toho, kdo je zodpovědný za jeho smrt? Proč? Nemohl tomu uvěřit a nechápal to. Zoufalstvím se mu podlomila kolena. Byl zmatený a myslel, že začíná mít halucinace, když nad zbrojí kozoroha spatřil Shurův stín. Tento pocit však pominul v okamžiku, kdy ho obklopila povědomá kosmická energie. Jakoby se mu duch jeho bratra snažil něco sdělit.
"Shiro, můj bratře, neudělej stejnou chybu jako já před mnoha lety... Nech rytíře Draka být a vklidu odejdi..."
Obraz Shury zmizel společně se zlatavou září, která ho obklopovala.
"Můj bratr ti podruhé zachránil život, rytíři..." oznámil stroze, vstal, sebral meč zabodnutý opodál v zemi a se smíšenými pocity odcházel.
Na zelených stéblech trávy sem tam ulpěly kapky temné krve a v chladném měsíčním světle se na nich třpytily jako krůpěje rudé rosy.