"Ty Harry, nejdeme už nějak moc dlouho?" ozval se Marv po blíže neurčené době. "Nezabloudili jsme třeba?"
"Ticho, Marve. Myslím, že už se blížíme. Hele vidíš támhletu cestu?"
Banditovi chvíli trvalo, než zaregistroval dlouhé kamenné schodiště táhnoucí se do výšin mezi skalami. Nahoře se tyčila kamenná stavba.
"Mám takovej pocit, že minule nebydleli na kopci..." zamumlal Marv.
"No tak se přestěhovali, no! To je jedno, v každým případě ho dostanem! Jdem, musíme toho spratka sejmout!" zavelel Harry.
A tak se oba lupiči vydali vzhůru. Starobylý chrám se zdál být zcela opuštěný. Mokří bandité měli oči na stopkách. Moc dobře si pamatovali, čeho všeho je to uječené dítě schopné. Jenže touha stisknout jeho malý hubený krčík byla silnější než pud sebezáchovy.
"Možná jsme se přecejen spletli," připustil Harry. "Možná by bylo lepší vrátit se a zkusit..."
Marv však jeho slova nevnímal.  "H... Harry.... Pojd sem!" Marvovi zasvítily oči. "Tohle musíš vidět! Zlato, sousta zlata!"
Druhý lupič nadskočil leknutím.
"Krucinál neřvi tak Marve, už sem si myslel, že na tebe zase spadla skříň.
Vzápětí se však ozval řinčivý zvuk, jako když se na Marva naposled vysypalo nářadí. Chrámem se rozlehl druhý výkřik - o poznání méně nadšený než předchozí - a Harry zahlédl svého parťáka podivně zkrouceného, jak se snaží sundat z ruky zlatý chránič, který mu očividně byl příliš těsný. Kolem se povalovaly další části umně vykované zbroje.
"Harry, pomoz mi!" volal nešťastný lupič.
Následující chvíle strávili oba sérií marných a zbytečných pokusů dostat Marvovu paži z kovového sevření. Nevěděli, že zbroj Berana se, tak jako ostatní zlaté zbroje, dokáže dokonale přizpůsobit svému nositeli. Ovšem mokří banditi k jejich velké smůle nebyli právoplatnými majiteli.
Vzdali snahu sundat třpytící se chránič a Marv sebral zbytek zbroje. "Na tomhle vyděláme balík, Harry!" vypískl nadšeně.
"No to jo. Jen co najdem a odprásknem toho kluka."
"A kam se vůbec poděl?"
"Kam asi... Nahoru, ty idiote!" Harry ukázal směrem ke schodišti, které vedlo dál do kopců. "Jdem!"

Plahočili se po dalších dlouhých schodech, na jejichž konci opět čekal chrám. A vypadalo to, že uvnitř ani tentokrát nikdo není. S vidinou snadného zbohatnutí se rozběhli kupředu, aby v zápětí trpce litovali, že měli tak naspěch.
Podlaha byla mokrá a kluzká. Zlatý rytíř Býka Aldebaran zrovna uklízel nepořádek, který tu zůstal po boji s bronzovými rytíři, a jen několik minut před příchodem banditů vytíral.
Marvovi se stěží dařilo udržet rovnováhu na mokrém mramoru, a ukradená zlatá zbroj mu to příliš neulehčovala.
Harry máchal rukama ze strany na stranu. Vtom narazil nohou na něco tvrdého a ostrého. Zakopl, ztratil rovnováhu a jeho pád zbrzdila až keramická amfora, která se prudkým nárazem roztříštila na kousky a její obsah se vylil na naštvaného Harryho.
Za hromování a nadávání vstal a vrhl vražedný pohled na příčinu své nehody, kterou se ukázal být zlatý býčí roh, ulomený z Aldebaranovy helmy. Jakmile přešel nevětší vztek, sebral ho. Přece tu nenechá jentak povalovat něco cenného.
Oba se s obtížemi vypotáceli ven na světlo.
"Harry, ty ses polil kolínskou?" ozval se zničehonic Marvův nechápavý hlas.
"To není kolínská, to je petrolej. Ta amfora byla namočená do petroleje."
"Chtěl jsi asi říct, že byla naplněná perolejí."
"Namočená, naplněná, to máš fuk! Padáme!"
"A jseš si jistej, že je tam nahoře, Harry?"
"Samozřejmě, že je! A když už ne on, tak aspoň hromada zlata...."
Jakmile Harry vyslovil slovo zlato, odhodil Marv pochybnosti stranou.