Marv zdrhal z chrámu Střelce jako o život. Za žádnou cenu už nechtěl zažít bolest, jakou mu způsobil bodec na Milově helmě. Teprve když mu zlatá zbroj s lukem zmizela z dohledu, uvědomil si jednu věc. Hlas, který před chvílí slyšel, nepatřil Harrymu. Velice se mu ulevilo, když mu naplno došlo, že to nebyl Harry, kdo mu před pár okamžiky vyhrožoval.
A vůbec, druhému lupiči přece hořela hlava. Nejspíš hledá vodu nebo tak něco. Musí ho co nejdřív dohnat.
Udělal sotva pár kroků a zarazil se právě včas, aby nespadl do jámy.
"Páni, to je teda ďoura..." vyklouzlo mu ze rtů. Opatrně onu ďouru obcházel. Celou dobu na ni vrhal nechápavé pohledy. Kde se tady vzala? Všude kolem rovné prostranství. Skoro jakoby ji tu někdo vyhloubil. Zaslechl za sebou kroky a měl co dělat, aby se vyhl úderu Excaliburu, meči, patřícímu rytíři Kozoroha.
Shurovi tudy již proklouzl jeden vetřelec a vzápětí se tu objeví další? Marv uskočil stranou, jenže klopýtl na okraji kráteru a zřítil se dojeho hlubiny.
Poslední, co Shura z jámy zaslechl, byl Marvův nadšený výkřik: "To je teda ďoura!"


Harry již cítil, jak plameny lačně olizují jeho čelo, a zoufale se rozhlížel, čím by je uhasil. Po cestě již minul několik chrámů, jenže v žádném nezahlédl ani náznak vody. Naposledy se po něm dokonce kdosi ohnal neviditelným mečem. Netrefil se a za prchající lidskou pochodní, neboli Harrym, zel v zemi obrovský kráter. Odmítal se smířit s představou, že uhoří od hlavy. Nejdřív musí sejmout toho malýho spratka, který může za všechna jejich neštěstí.
Blížil se jedenáctému Dómu a hořící kůže již pálila k nesnesení. Jestli ani tady nenajde nic na uhašení své hlavy, je s ním konec. Náhle ho ovanul závan větru a přeběhl mu mráz po zádech.
Z chrámu se vynořila postava s dlouhými tyrkysovými vlasy. Odmítala banditu pustit skrz.
Harry ji zcela ignoroval a dál si razil cestu kupředu.
Viděl, jak rytíř zvedá spojené ruce vysoko nad hlavu, jak se za ním ve vzduchu objevuje silueta v tunice a v ruce drží nádobu s vodou. Harrymu zasvítily oči.
"No dělej, dělej!" pobízel Camuse. Zamračeně přiběhl blíž k rytíři, chystajícímu se použít svůj ultimátní útok.
"To seš úplně neschopnej, nebo co!? Tímhle tempem ze mně zbyde škvarek dřív, než se k něčemu rozhoupeš!" křikl Harry na škovaného Camuse. Natáhl se, vytrhl nádobu z vodnářových rukou a než se rytíř zmohl na jediné slovo, obrátil ji dnem vzhůru.

Mezitím se Marvovi povedlo vyhrabat se z kráteru blízko chrámu Kozoroha. Ozvalo se několik křupnutí, jak si narovnával pochroumanou páteř. Opatrně se vyhnul Shurovi a mířil k chrámu Vodnáře.
Když se konečně dostal až nahoru, přepadl ho pocit déja-vu. Uvnitř nalezl podobný ledový krystal, jaký zahlédl předtím v chrámu Váhy. S tím rozdílem, že tentokrát byl uvnitř zamražen jeho parťák Harry.
"Jak ses tam dostal? Moment, hned to rozflákám!"
"To se ti nepodaří," ozvalo se zpoza krystalu a ze stínu vystoupil Camus. Z vlasů mu ještě pořád odkapávala ledová voda. "Ani několik zlatých rytířů nedokáže rozbít led, který jsem vytvořil. Vrať se, odkud jsi přišel."
"Jo, to zrovna. Neodejdem, dokud tomu zmetkovi nevezmem naše fotky a nepošlem ho hnít pod drn!"
Camus překvapeně zamrkal.
Marv sebral první věc, kterou v chrámu našel, a flákl jí do ledové rakve. Led k rytířovu úžasu pukl a rotříštil se na kousky. Marv vzápětí schytal políček od rozmrzlého a na kost promrzlého plešouna.
"Kde ses sakra flákal!"
"Snažil se vylízt z ďoury."
"Já ti dám ďoury, že budeš koukat."
"Vážně?"
Druhá facka.
"Prober se, Marve! Máme práci, copak jsi zapomněl!?"
Raději ani nečekal, až mu druhý bandita odpoví, a vydal se k východu. Marv, držeje se za rudnoucí tvář, okamžitě vyrazil za ním. Oba minuli zkoprnělého Camuse a mířili dál k cíli.