"Pohni!" zařval jeho na kost promočený bandita. Z hlavy se mu dosud mírně kouřilo a při namáhavém běhu po značně dlouhých schodech oba doprovázel nepříjemný zápach spápené čepice. "Kolik těch zastracenejch chrámů tu ještě je?!" ozval se podrážděně Harry, když před sebou zahlédli další kamennou stavbu.
"Nemám tušení," poznamenal Marv.
"Udělej mi tu laskavost a přístě radši mlč," okřikl ho komplic a zavelel: "Jdem! Musíme najít toho malýho spratka!" Oba se rozběhli kupředu.
Jak se tak blížili ke vchodu do dvanáctého (oni už je raději ani nepočítali) Dómu, sneslo se jim k nohám cosi červeného.
Marv se zarazil. "Hele, on nám hodil kytku," zamumlal a zíral na červenou růži, kterou před několika okamžiky sebral ze země.
"Cože?" nechápal Harry.
"A hezky voní."
"Krucinál zahoď to, Marve! Teď se tu nebudeš zdržovat s kytkama."
Bandita však nevnímal. Pocítil neobvyklou únavu.
Druhý lupič poznal, že s jeho parťákem je cosi v nepořádku. Došel k němu a čapl ho za límec kabátu. "Kolik prstů ti ukazuju, Marve!?"
"Tři... šest.... deset..."
Mnoho nechybělo a Marv by usnul navěky. Jenže salva facek jeho menšího společníka probrala zloděje zpátky k životu.
Neskalpovaná polovina zločinného dua párkrát zamrkala a pomalu otevřela oči. První, co spatřil byl velmi nezvykle vyhlížející Harry. "Co to, že seš jak oškubaný kuře?" zeptal se při pohledu na parťáka, z jehož oblečení zbyly jen cáry.
"Já ji roztrhám na cucky!" zařval Harry na Marva, až leknutím nadskočil.
"Co, to ten kluk?"
"Ne, ty pitomče! Támhle nahoře stojí nějaká modrovlasá holka v brnění. Hodila na mě černou kytku a ta mi sežrala všechny věci!"
Jen co použil výraz "holka v brnění", letěla k němu obloukem bílá růže.
Harry stihl pohotově zareagovat. Uhnul, a tak se květina zabodla přímo do srdce nebohého Marva.
"Nic lepšího neumíš?" zahulákal Harry směrem nahoru. Odpovědí mu byly další růže. Když květinová palba ustala, Harry ještě zakřičel: "Tak co, ještě nemáš dost?"
Ticho, nikde se nepohnul ani lísteček.
Harry se otočil ke svému parťálovi, který silně připomínal záhonek.
"Dělej, Marve, vstávej, už jí došly kytky."
Lupič se skrz naskrz probodaným hrudníkem se zkoušel posadit. Náhle se mu rozšířili zorničky a z hrdla se vydral nesrozumitelný skřek.
"Co je, Marve?"
Bandita se na schodech začal svíjet a máchat rukama všude kolem sebe. "N eo neee ne, neeeeo neee!"
"CO?"
"Nee... Neeee!"
Když Harrymu došlo, že Marv ukazuje kamsi za něj, ohlédl se... A jen tak tak stačil uskočit před letící růží.
Jelikož na Marvově hrudi už nezbylo žádné místo, trefila ho přímo mezi oči. Vykřikl zděšením a bolestí. "Aoouuuu, rovnou do frňáku!"
"Tak dost!" zaburácel Harry. "Po mně nebude nikdo beztrestně házet kytkama. Jdeme, Marve!"
Oba banditi rázně mířili k chrámu a Marv za sebou trousil více či méně krvavě rudě zbarvené růže.

Když Aphrodita zahlédl, že ti podivní vetřelci jsou téměř u vchodu, skryl se. Ještě nikdy se mu nestalo, že by někdo přežil útok šarlatové růže, natož hned tolika naráz. Nevěděl, co jsou ti cizinci zač, ale rozhodně se s nimi nechtěl potkat.

Mokří banditi procházeli zdánlivě opuštěným chrámem. Rozhlíželi se kolem, ale nikde nic, co by se dalo ukrást. Harry se zhluboka nadechl. "Cejtíš to?"
"A co?"
"To je svoboda, Marve!"
Marv začichal. "Podle mě jsou to ryby."
"Ne!" obořil se na něj Harry. "Je to svoboda a jsou to prachy!"
" No tak jo, je to svoboda a prachy..." Jen o pár vteřin později dostatečně hlasitě zahuhlal. "A stejně jsou to ryby."
V tu chvíli se o Aphroditu, strážce Dvanáctého Dómu Zodiacu a Zlatého rytíře Ryb pokoušely mrákoty.