Ahoj všichni! Pokud by to snad někoho zajímalo, jmenuju se Ai. Ai.... No, řekněme, že nemám zrovna v lásce svoje příjmení, tak mi říkejte jen Ai, prosím. Dnes jsem úspěšně složil chuninskou zkoušku, ale není tu nikdo, s kým bych oslavoval, a tak tu sedím na střeše svého domu, koukám na měsíc a přemýšlím...

Kde bych tak začal? Možná něco o mé rodině. Bydlíme na jednom z nekrásnějších míst na světě, ve vesnici, které všichni říkají Konoha. Moc se mi tu líbí, i když nemám mnoho kamarádů.Vlastně mám jen dva, abych byl upřímný. Izumo a Kotetsu jsou pro mne jako starší bráchové; jsou tu pro mě, když potřebuju, pomáhají mi a brání mne před ostatními. Znamenají pro mě opravdu hodně. Ovšem kromě těhle dvou není ve vesnici nikdo, komu by na mě záleželo, nebo kdo by o mně byť jen pohledem zavadil. Každý se mne bojí a všichni přede mnou utíkají se schovat. Ne proto, že bych měl v sobě démona nebo tak něco. Nemám nic zapečetěného ve svém těle. To kvůli mému otci nemám žádné kamarády. Když se opije, vykládá o mně a o mé matce hrůzostrašné historky a všichni mu tyhle pohádky věří.

A moje matka.... Moc mi chybí.... Byla to milá a pěkná žena a taky skvělý ninja. Jako všichni Uchihové i ona mistrně ovládala veškeré bojové techniky, včetně genjutsu. Myslím, že na ni musel být celý klan pyšný. Tedy alespoň do doby, kdy se bezhlavě zamilovala do jednoho rádoby sexy vypadajícího týpka pracujícího v obchodě s ramenem. Byla to takříkajíc láska na první pohled a přestože starší klanu se sňatkem výhradně nesouhlasili, vzali se a za pár měsíců jsem se narodil já.

O několik let později se stalo něco, o čem starší klanu nepochybně věděli, a proto nejspíš větev klanu, ze které já pocházím, zapudili.

Dnes jsou to přesně tři roky, co...

FLASHBACK

"Jsem doma!" zakřičel hoch jako vždy, když přišel ze školy. Tentokrát však naposled, protože právě ukončil studium, dostal čelenku s konohským znakem a stal se konečně skutečným ninjou. Právě měl 13. narozeniny a konohská čelenka pro něj byla tím nejkrásnějším dárkem. Nemohl ji tedy nosit jako všichni kolem hlavy. Rozhodl se proto uvázat si ji na čestné místo okolo krku a šátkem, který tam původně nosil, si svázal dlouhé tmavé vlasy.

"Aii! Můžeš mi tu pomoct?" ozval se známý hlas.

"Už jdu, mami," odpověděl hoch, odkopl boty do kouta a zamířil do kuchyně.

"Voní to hezky. Co to vaříš?" Ai se musel postavit na špičky, aby pořádně viděl na bublající směs v hrnci; na svůj věk byl velmi malý a nedosahoval ani 160 centimetrů. "A vypadá to moc chutně."

"Taky že to je chutné." Vysoká černovlasá žena se pousmála. "To je k tvým narozeninám."

Hodiny na stěně odbíjely desátou. Jídlo na stole už několikrát vystydlo, bylo ohřáto a znovu vystydlo. Ai se zavrtěl na židli, aby si udělal větší pohodlí. V žaludku mu nepříjemně kručelo.

"Mami, musíme fakt čekat na otce? Mám hrozný hlad."

"No dobře," povzdechla si jeho matka. "Tak to sněz a běž spát."

Ai poznal, že je velice naštvaná, i když ne na něj. Rychle proto spořádal svou porci ryby s rýží a zmizel ve dveřích svého pokoje. Natáhl se na postel, objal plyšovou želvu - svou nejmilejší a také jedinou hračku - ale usnout se mu nepodařilo.

Hodinu se bezcílně převaloval a nakonec to vzdal. Otevřel okno a po sakurovém stromě se vyšplhal na střechu. Tam si lehl, ruce si složil pod hlavu a pozoroval velký kulatý měsíc. Poslední dobou tu trávil víc času než kdekoliv jinde.

Už pomalu usínal, když se zezdola ozvala rána, následovaná hrubými nadávkami. Nebylo pochyb, že se jeho otec vrací domů a jako vždy úplně na mol. Z kuchyně až k němu na střechu doléhaly zvuky prudké hádky.

"Hej! Jak to, že nemám teplou večeři?!" křičel otec na matku.

"Protože jdeš pozdě! Kdes vůbec byl?!"

"S kamarádama jsme oslavovali moje narozeniny!"

"Ty jsi měl narozeniny před víc než měsícem! Dneska má narozeniny tvůj syn!"

Ai na střeše slabě zavzlykal. Věděl, že se nesluší, aby ninja, a navíc Uchiha, brečel, ale už se nedokázal udržet. Krom toho se u nich podobná scéna odehrávala den co den, rok co rok.

"To neni MUJ syn! Je to jenom tvuj malej, nezodpovědnej parchant!"

"Jak já ho nenávidim!" zavrčel Ai do svého rukávu. Když se z domu ozval matčin výkřik, seskočil ze střechy a vřítil se do kuchyně.

Matku našel ležet na zemi v kaluži krve, její manžel se skláněl nad ní se zkrvaveným kunaiem v ruce.

"Tak, to by bylo!" ušklíbl se a svůj šílený pohled upřel na Aie. "Teď jsi na řadě ty!"

Ai vykřikl hrůzou a vyběhl z domu. Utíkal přes celou vesnici, až nakonec zabušil na dobře známé dveře. Izumo a Kotetsu ho vždycky schovali, když byl jeho otec opilý a chtěl ho zmlátit, tak proč by ho k sobě nevzali i teď?

"Eh... Ahoj, Kotetsu," Ai se pokusil o úsměv, když vysoký ninja otevřel dveře. "Mohl bych dneska spát u vás?"

Kotetsu nic neříkal a na nic se neptal, jen ustoupil kousek stranou a Ai se kolem něho protáhl do malé, ale útulné místnůstky, kde se unaveně zhroutil na sedačku vedle druhého ninji. Kotetsu si k nim přisedl a oba chlapce k sobě láskyplně - bratrsky - přitiskli.

"Co se stalo?" zeptali se oba zároveň a Ai jim všechno vypověděl. V jejich náručí se cítil v bezpečí, stočil se do klubíčka a za chvíli usnul.

END OF FLASHBACK

Od té doby tu sedím na střeše každý den a přemýšlím, jak se otci pomstít.

Izumo a Kotetsu jsou jediní, kdo znají pravdu. Ostatní, snad kromě hokageho, si myslí, že jsem matku zabil já, a můj otec je v tom podporuje. Sousedi se dokonce diví, že se mnou může bydlet a nebojí se.