Kdysi před dávnými časy, žili lidé a pokémoni v míru pod jedním nebem. Tehdy existoval svět ovládaný harmonií přírody. Jednoho dne sem však pronikla Temnota a zabydlela se v srdcích lidí i pokémonů. Harmonie se roztříštila na několik kousků a mírumilovná říše se rozdělila na ty, kteří si přáli mír, a ty, kteří chtěli ovládat druhé a páchat zlo.
Na ochranu a obranu dobra v pokémoním světě byla vytvořena uprostřed nekonečné pouště mohutná a tajemná Perlová hora, opředená tisíci záhad….

Tommy si knížku o pokémoních legendách vypůjčil kdysi dávno, kdy s bráškou ještě přebývali v Knockwallském sirotčinci, a již od první věty ho uchvátila. Rád by se také stal jedním ze Strážců Perlové hory. V duchu si představoval, jaká by to byla legrace, když vtom ho ze snění vzbudil podezřelý hluk. Zvedl oči a zjistil, že Terry už nesedí vedle něj a neposlouchá jeho četbu. Rychle proto zaklapl knížku, seskočil ze zábradlí a utíkal se podívat, co se stalo. Sotva zaběhl za roh, spatřil bratra a partu výrostků, jak do něj tlučou holemi. 
Tommy neměl žádného pokémona, přesto se výrostkům odvážně postavil. Partička se ho samozřejmě nezalekla a dál výhružně tloukla holemi o zem. Naštěstí pro Tomyho se však ukázal někdo, kdo by mu mohl pomoci. Na střeše stála ve svitu měsíce záhadná postava. Když však spolu se svým pokémonem seskočila dolů, ukázalo se, že tenhle kluk není o nic větší než samotný Tommy. Měl však svého silného pokémona a i to stačilo, aby se banda výrostků dala na útěk. 

 „Nemáme moc času, přátelé!“ řekl vážně Poképán. Seděl na svém mohutném trůnu uprostřed Hory obklopen desítkami pokémonů různých druhů. „Strážce rovnováhy byl poražen. Temná brána je opět otevřena a Vládce tmy se vrátil. Je na čase, aby ostatní Strážci zase dali vše do pořádku!“
Z davu pokémonů okolo něj se ozval souhlasný šum. Poképán zatleskal, aby si zjednal ticho a pak tichým hlasem pokračoval: „Strážce vody, připrav se na obřad!“ Z vodopádu nalevo od jeho trůnu vyšla na světlo tajemná postava.
Vysoký, asi čtrnáctiletý chlapec, kterého Poképán oslovoval Strážce vody, stál bosý vedle něho, oblečený pouze do bílé obřadní tuniky. Celé tělo měl pomalované obrázky mraků, kapek, blesků, plamenů a květin. „Se vší úctou, Poképáne, k čemu...“
„Už ani slovo, Strážce vody!“ Poképán po něm vrhl přísný pohled. „Musíme si pospíšit. Vlastně je pozdě už teď!“
„Ale k čemu nám budou další čtyři malí kluci? Víte přece, že s nováčky jsou vždycky potíže. Copak si nedokážeme poradit sami?“
„Kéž by tomu tak bylo,“ odpověděl sklíčeně Poképán.

Poslední den školy. Ray byl zavřený ve vězení. Ve velmi podivném vězení, které ze všeho nejvíc připomínalo malou, skleněnou kuličku. Nikdy netrpěl klaustrofobií, ale teď mu úzký prostor mu neskutečně vadil. Napnul všechny svaly v těle, sklo prasklo a koule se roztříštila na miliony malinkatých střípků. V tom okamžiku se do něj opřel ledový vítr, těžké kapky mu pleskaly o opálenou kůži a kolem létaly blesky. Instinktivně se stočil do klubíčka.
Uslyšel, že ho volá nějaký hlas. Ale zvuk jakoby přicházel z velké dálky. „Rayi! Rayi! RAYI!“ 
Ray se trhnutím probudil. Na čele se mu perlil studený pot. Ležel v posteli ve svém pokoji a vedle něj seděla jeho maminka. 
„Měl jsem hrozný sen, mami,“ pověděl zadýchaně Ray. „Zdálo se mi o strašlivé bouři.“
„To nebyl sen. Hrozně leje...“
„Územím se přesouvá okluzní fronta. Hladina vod...“ ozvalo se z ničeho nic rádio, ale paní Goldenová ho vypnula.
Ray se zahleděl z okna. Tmavě modrá noční obloha nebyla přes proud vody skoro vidět. „Už týdny jenom prší!“ stěžoval si. 
„A bohužel, deště si užijeme ještě v několika dalších…“ spustilo opět rádio. 
Tentokrát po něm Ray hodil polštář. „Asi je to rozbitý. Zítra se na to podívám.“
„Ale no tak, Rayi, zítra máš přece narozeniny. Rádio může počkat. A když už jsme u toho…“ Paní Goldenová na syna významně mrkla. „Ví už můj velký chlapeček, jakou dívku pozve na oslavu?“
Ray honem něco zamumlal, otočil se na bok a dělal, že spí. Sotva však jeho maminka za sebou zavřela dveře, rozsvítil lampičku a zpod polštáře vytáhl starou fotografii, na které si s bratrem a kamarádem ještě jako malí kluci hráli. 
Ano, Ray měl ve skutečnosti velmi dobrou představu o tom, s kým by chtěl oslavit svoje narozeniny. Ale Max, přestože má narozeniny ve stejný den, se s někým, jako je on, zřejmě zahazovat nebude. Vždyť ani nechtěl, aby mu Ray nosil úkoly, když byl nemocný…

Začaly letní prázdniny a většina lidí odjela na dovolenou. K moři. Pryč z města na venkov. Nad Olivovým městem vyšlo slunce, nastal nový den, vše vypadalo naprosto přirozeně.
Osm hodin ráno. Po schodech k Olivovému háji stoupali dva hoši; jeden vysoký blonďák a druhý menší s dlouhými stříbrnými vlasy. Jerry ukazoval svému novému kamarádovi město.
„Kde jsi bydlel, než ses přistěhoval sem?“ zajímal se Jerry.
„Několik měsíců jsem žil s mámou a bratrem v Oblázkovém městě,“ odpověděl blonďák.
„A půjdeš k profesoru Dickovi na výběrový konkurz pro hledače Perlové hory?“
„Kam že?“
„No na konkurz, přece…“
„Ale proč?“
„Ty jsi ještě neslyšel o Perlové hoře?“
„Jo, tu pohádku už jsem slyšel.“
„To není pohádka!“ rozkřikl se Jerry. „Abys věděl, ta hora opravdu existuje! A já jí najdu!“
„Samozřejmě…“
„Takže tam půjdeš? Půjdeš k profesoru Dickovi na konkurz?“
„Když mi pak s tím dáš pokoj…“
„Ovšem, ovšem!“ horlivě přikyvoval Jerry. „Ale je to už pozítří.“ 
Jak tak procházeli ulicemi a pomalu se blížili  k Oliverovu mostu, blonďatému klukovi přímo do rukou přistál velký basketbalový míč.
„SEM S MÍČEM!!!“ ozval se přísný hlas. Vrata, vedle kterých stáli, se otevřela a z nich vykoukl vysoký hnědovlasý hoch s lesklýma, fialovýma očima.
„Jerry!“ usmál se, když poznal nově příchozí. „Ještě že tvůj kámoš míč chytil. Už jsme takhle přišli o dva! Nechcete si zahrát?“
Blonďák nebyl proti, ale Jerrymu se to moc nezamlouvalo. Nebyl totiž na sporty, ale za to ho bavila historie. „Nechtěl sis náhodou prohlédnout město?“
„Město počká. Teď se jde hrát!“ Hoch s jizvou na tváři si vzal od blonďáka míč a odvedl je k provizorně umístěnému koši. 
„Bude! Rád tě zase vidím!“ rozkřikl se Jerry. 
Pod košem stál ještě jeden kluk, vyšší než všichni ostatní. „Rád bych řekl to samé, ale doma mě učili, že lhát se nemá,“ odbyl je Bud a sedl si na úzkou lavičku. Jerry se okamžitě usadil vedle něj a tiše pozoroval hru. 
Zápas se vyvíjel zajímavě, ale za stavu 9:9 přeběhl přes hřiště malý Magby a blonďák o něj málem zakopl.
„Rexi?! Rexi?!“ ozval se z ulice dívčí hlas a Magby zmizel za rohem.
„Skvělá hra! Nebýt toho pokémona, určitě bys mě porazil. Jsi fakt dobrej…“
„To samý můžu říct já o tobě,“ usmál se blonďák.

Další den u Goldenů doma...
Max, jak Ray správně předpověděl, na oslavu nepřišel, ale i tak si Ray svůj velký den užil. Ráno rychlá snídaně, pak na trénink fotbalového mužstva a odpoledne malá oslava v rodinném kruhu a s několika přáteli a rozbalování dárků. Ray dostal plno zajímavých a užitečných věcí. Tak například Maya, ta nejotravnější holka z celé školy, mu dala budík, který vypadal jako maličký Jigglypuff, a od mamky dostal novou čelenku do sbírky.
Večer si pak Ray zalezl do pokoje a pustil televizi.
„Přeji všem dobrý večer. Zítra pro pár vyvolených začíná nový život. Život plný her a dobrodružství, takový, o kterém většina z nás jen sní…A jako každý rok i letos vám nabízím jednoho pokémona. Dovolte, abych vám představil Charmandera, Squirtla, Bulbasaura a Pikachu...“ 
 „Rayi, honem do postele!“ Ve dveřích Rayova pokoje se objevila jeho maminka a zavrtěla hlavou. „Je jedenáct hodin, máš už dávno spát!“
„Ale mami,“ namítl Ray, „dneska mi bylo třináct a zítra odcházím z Olivového města.“
„Jseš si sebou nějak jistý, zrovna jako tvůj otec i bratr. Zřejmě to máte dědičné,“ povzdechla si paní Goldenová. „Máš už vybraného pokémona, kterého bys chtěl?“
Ray se zamyšleně podíval na plakát Bulbasaura, který mu visel nad postelí. „Bulbasaur je vhodný pro úplné začátečníky, jako jsem já,“ řekl spíš pro sebe, než pro kohokoliv jiného. „Ale je taky velmi odvážný. Ne, ten to nebude.“ 
Pak se zahleděl na druhý plakát. Byl na něm Squirtle. Ray věděl, že tahle roztomilá želvička je velmi, velmi silná. On ovšem vodu nerad a každodenní večerní koupání považoval za nutné zlo. Zklamaně si povzdychl. „Ten taky ne…“
Potom ale jeho zasněný pohled zabloudil na třetí a poslední plakát v pokoji. Cenil z něj na Raye zoubky malý oranžový dráček s plamínkem na ocásku. „Pokud bych si měl vybrat, volil bych Charmandera.“
„A co Pikachu? Vždyť ten je přece tak roztomilý,“ zeptala se maminka. 
Rayovi se však už při pomyšlení na elektrickou myš dělalo nevolno.
„Co proti němu stále máš?! Víš jaký je slaďoučký ^-^ ?“
„No právě…“ odsekl Ray.
„Abys věděl, já mám žluté pokémony ráda!“ řekla paní Goldenová, otočila se na podpatku a práskla za sebou dveřmi. 

Slunce už plulo vysoko na obloze, když se Ray probudil. „Zatracenej krám!“ rozčiloval se a mrštil růžovým budíkem do kouta. Rychle se oblékl, natáhl si boty, s tkaničkami se nezdržoval (boty měl na suchý zip) a během několika vteřin byl venku.
„Ne, že mi tam uděláš ostudu!“ volala za Rayem maminka. „Jo a neztrať se!“
Ray opravdu trpěl velmi špatným orientačním smyslem a byl schopný zabloudit i při cestě na nákup. Tentokrát se však neztratil, protože cestu k velké bílé vile, kde měl profesor Dick svou laboratoř a kde bydlel i jeho vnuk Max, Ray z nějakého nepochopitelného důvodu zapomenout nemohl. A nebylo to jen proto, že vila stála hned vedle domu Goldenových… 
 „Pozdě jako vždycky, Rayi!“ Profesor zrovna zavíral dveře. „Pojď se mnou za ostatními.“ Vedl Raye dlouhou chodbou a na jejím konci otevřel dveře. 
Ray opatrně nakoukl dovnitř a údivem ucouvl. V místnosti sedělo nejméně dvacet dětí a na hlavách měli posazené jakési helmy s anténkami. 
„To je jich tolik?“ pomyslel si Ray a vešel dovnitř. Posadil se na poslední volnou židli, nasadil si helmu na hlavu a seděl bezmyšlenkovitě asi patnáct minut, když se opět otevřely dveře. 
Profesor Dick vytáhl z kapsy pláště poněkud pomuchlaný kousek papíru. „Až přečtu vaše jméno, vyjdete na chodbu a tam na mne počkáte. Ti, kteří nebudou voláni, půjdou rovnou domů.“ 
Z místnosti postupně vycházeli Maxmillian Dick, Richard Taylor, Lina a Lucy Icebeamovy, Lucas Greenapple, Jerremy West, Panci Switchová a Rita Starlightová. Když však profesor četl deváté jméno, přepadl ho náhlý záchvat dráždivého kašle a nikdo se nezvedl.
„Ampharos!“ zavrčel profesorův věrný pokémon.
V tu chvíli se Rayovi rozzářily oči a pronásledován udivenými pohledy vyběhl na chodbu. Ostatní děti odcházely domů se smutnými, zklamanými a nebo závistivými výrazy ve tvářích. 
„Pojďte za mnou,“ řekl profesor, když se vrátil ke skupince šťastlivců, a vedl je chodbou až ke dveřím s namalovanou květinou. Přečetl čtyři jména a vyzvaní vešli dovnitř. Po chvíli se dveře otevřely a čtveřice si pyšně odnášela své Bulbasaury.
Poté Maxův děda zavedl zbývající děti k dalším dveřím. Ty měly ve znaku kapku. Přečetl u nich jen dvě jména a dovnitř vstoupily dvě hnědovlasé dívky, které vypadaly jako dvojčata. Za chvíli celé šťastné vyběhly a za nimi pospíchali dva na chlup stejní Squirtlové.
Zbyli už jen tři – Ray, Max a blonďák. Profesor je zavedl ke třetím dveřím, kde byl namalován plamen. Do místnosti však vešli pouze dva a Ray zůstal trčet venku.
„A jakého pokémona dostanu já?“ zeptal se ukřivděně.
„Buď trpělivý, Rayi. Pro tebe jsme s Computerem samozřejmě taky jednoho vybrali. Hodíte se k sobě víc, než kterákoliv jiná dvojice tady. Snad jen kromě toho Riche a jeho Charmandera.“
„A ještě něco, profesore. Jak to, že jste vybral jen devět lidí?“
„Ale ne, Rayi.“ Maxův děda poplácal chlapce po rameni. „Je vás opravdu deset. Jeden hoch šel k výběru dřív, protože se před pár dny odstěhoval. A nikdo z vás ho svou energií nepřekonal. Dostal ode mne…“
Než to profesor Dick dořekl, dveře se rozletěly dokořán a z nich vyšli blonďák s Maxem. Jeden hrdější než druhý. A právem. Jejich Charmanderové vypadali naprosto dokonale a Ray na nich mohl oči nechat. Max se ještě na Raye provokativně zašklebil a s nosem nahoru odkráčel za druhým klukem. Ray se za ním ještě dlouho díval a v duchu mu záviděl. 
„Tak pojď, už jsi na řadě!“ zarazil profesor tok jeho myšlenek. Zavedl Raye před dveře se znakem blesku a otevřel je. „Tady čeká tvůj pokémon,“ řekl a strkal Raye dovnitř. 
Ray se ve dveřích zarazil. Přímo uprostřed místnosti vyjel z podlahy výtahový stolek a na něm nestál nikdo jiný než .....
„Pikachuuu!!“ rozkřikl se pokémon a po celé místnosti se rozletěly jiskry elektrického výboje. 
„Myslím, že jsi mu padl do oka,“ zavtipkoval profesor. „Jak už jsi na vlastní kůži poznal, Pikachu je blesková myš. Většinou bývají plaší, ale tenhle je poněkud energický a velmi odvážný. Určitě si budete rozumět.“
„To pochybuju,“ prohlásil Ray.
„Taky je mimořádně tvrdohlavý a náladový. Máte toho tolik společného...“
„Chcete říct, že já jsem náladový?!“ vybuchl Ray.
„Ne… ^-^´ Jen občas. Jo a ještě něco...“ Profesor se chvíli přehraboval v kapsách pláště, ale nevypadala to, že by nacházel, co hledal.
„Ampharos...“
 „No jo. Zapomněl jsem je tam. Díky, Ampharosi. Dej mu je.“ 
Pokémon podal Rayovi dva červené míčky. 
„Tyhle pokébaly užívej k chytání nových pokémonů. Jsou speciálně vytvořené pro Hledače Perlové hory. Ale to, že ji hledáš, nikde nerozhlašuj. Ostatní trenéři nás nemají příliš rádi. I když my se vlastně staráme o to, aby se oni měli dobře.“
Ray si strčil míčky do kapsy a profesor Dick se netrpělivě podíval na hodinky. „Už je na čase, aby ses vydal na cestu, Rayi.“
Ray vzal Pikachu a následoval profesora ven. Dole pod schody byli ještě pořád shromáždění lidé. Ray mezi nimi poznal svou maminku, jak se davem prodírá k němu.
„Tak co, Rayi, jakého máš pokémona?“ zeptala se hned, jak se dostala na schody.
„No... Víš... Radši bych se s ním nechlubil,“ odpověděl Ray rozpačitě.
Pikachu najednou vykoukl zpoza jeho hlavy. Všichni přítomní, kteří mu až dosud provolávali slávu, se začali smát. Ray si však toho nevšímal. Hodil si objemný batoh, který mu maminka přinesla, protože ho Ray zapomněl doma, na záda a rázně vyšel po ulici ven z města. 

Slunce svítilo Rayovi přímo do očí a spalovalo mu bílou kůži. A aby toho nebylo málo, sotva vyšel na pahorek za městem, jeho nový kamarád si postavil hlavu, sedl si pod strom a nechtěl se hnout z místa. Ray mu musel nasadit okolo krku obojek a táhnout ho za sebou. Pokémon se však opíral tlapkami, takže Ray musel vynaložit veškerou sílu, aby ho utáhl. Najednou provázek povolil.
„No vidíš, jak to jde, když spolupracuješ,“ řekl Ray, nadšený tím, že ho jeho pokémon konečně poslouchá. Pak se otočila uviděl Pikachu daleko za sebou, jak si spokojeně sedí na kameni a žvýká banán.
Ray došel až k němu, cestou uklouzl po banánové slupce, a nakvašeně mu vynadal. „Tak takhle by to nešlo! Buď mě budeš poslouchat, nebo žádný banány nebudou!“ Sebral pokémonovi banán od tlamičky. Zakázané ovoce samozřejmě nejlépe chutná, a tak se Pikachu taky naštval a obdařil svého nového majitele notnou dávkou elektřiny. „No tak si tu klidně zůstaň! Takového neposlušného pokémona já nechci!“ Ray se otočil a pomalu odcházel. V hloubi duše však doufal, že se k němu Pikachu přeci jen přidá.
Ušel už kus cesty, když za sebou uslyšel pokémonovo volání. Ohlédl se přes rameno a uviděl Pikachu, jak za ním utíká. Ale pokémon neběžel za ním, naopak... Prchal před hejnem přerostlých vrabců.
„Fearow!“ křičel největší z nich.
Ray se dal také na útěk, ale cestou z prudkého srázu zakopl a skutálel se až k úpatí kopce. Pikachu sklouzl za ním. Měl sice trochu odřené tlapičky, ale jinak vypadal v pořádku. I Ray byl celý a zdravý, tedy pokud nepočítal rozbité koleno. Najednou se obloha zatáhla, spustil se slejvák a vzduch kolem prořízl blesk. A za ním další a další. Rozzuření ptáci se však nedali odradit a sále kroužili nad Rayem a jeho pokémonem. 
„Vím, že mě nemáš zrovna v lásce, a věř, že je to vzájemný. Ale když teď nebudeš bojovat, tak se z toho nedostaneme!“
V tu chvíli sjel k zemi blesk. Pikachu byl ve svém živlu. Tvářičky mu jiskřily statickou elektřinou, až se Rayovi zježily vlasy. 
Za nedlouho bylo po boji a když Ray mohl konečně otevřít oči, spatřil přímo před sebou ležet Pikachu. Vypadalo to, že je moc ošklivě zraněný. Ray byl sice také popálený od elektřiny, ale nevšímal si toho; skoro to ani necítil. Vzal Pikachu do náručí a rozběhl se k nejbližšímu městu. 
Když už byl na pokraji vyčerpání, uslyšel za sebou blížící se motor. Za pár vteřin před ním zastavila policejní motorka. 
„Potřebuješ pomoct?“ zeptala se sympatická důstojnice.
Ray se zmohl na pouhé pokývání hlavou.
„Koukám, že máš zraněného Pikachu. Naskoč si, do města je to ještě kus cesty.“
Ray se usadil za policistku, motor okamžitě naskočil a stroj se poslušně rozjel.
„Co se vlastně stalo?“ zeptala se policistka cestou. „Taky tě napadli Spearow?“ 
Ray přikývl.
„Hlídají tohle město a nikoho nepustí dovnitř ani ven. Chovají se tak od té doby, co jeden nezkušený trenér hodil po jejich vůdci kámen.“
„Jak to někdo může udělat?“ divil se Ray.
„Prý ho chtěl chytit, ale jeho pokémon ho neposlouchal. Od té doby se je snažíme pochytat a odvézt někam, kde by nikomu nevadili, ale nemůžeme najít jejich úkryt.“

Po pár minutách motorka zastavila před velkou budovou s nápisem Pokémoní středisko. Ray se okamžitě vřítil do vstupní haly a jako kulový blesk se hnal přímo k mile vypadající sestřičce.
„Proboha!“ lekla se sestřička v růžovém obleku. „Co se stalo s tím Pikachu? Vždyť úplně vyčerpal svoji elektřinu!“
„Napadlo nás hejno vrabců, kteří pořád křičeli ‚Row! Row!‘,“ vysvětloval Ray a mával přitom rukama nahoru a dolu, jako by to byla křídla.
„Zase ti Spearow!“ postěžovala si sestřička. „Před tebou sem dorazili i jiní, také se stali obětí jejich útoku.“
Ray se rozhlédl kolem.  U jednoho stolu seděl ten kluk, který od profesora Dicka dostal Charmandera, a bezstarostně pojídal sušenky. 
„Ale pomůžete mému pokémonovi, že?“ obrátil se znovu na sestřičku.
„Ovšem,“ujistila ho sestřička a zmáčkla na svém počítači knoflík. „Jeden pokémon na elektrické oddělení,“ řekla do mikrofonu a pak se usmála na Raye. „Posaď se k ostatním a chvilku počkej, dokud tě nezavoláme.“
Ray se posadil vedle blonďatého kluka. „Ahoj, já jsem Ray,“ pozdravil a podal mu ruku.
Druhý chlapec ji pevně stiskl. „A mě říkají Rich.“
Rich měl modré oči a jak se zdálo, celou jeho garderóbu tvořilo oblečení ohnivé barvy. Dokonce i rukavice nosil červenomodré, ale malé modré ornamenty nebyly téměř vidět. „Měl by sis dojít támhle,“ poznamenal Rich a ukázal na jedny z mnoha dveří. „Tam se ti sestra Joy a Chansey podívají na tu tvou bolístku.“
Ray úplně zapomněl, že má rozbité koleno. Vstal, šel k naznačeným dveřím a zaklepal na ně. Chvíli musel čekat, než mu sestra Joy otevřela. A když mu pak koleno ošetřovala, Ray vřeštěl jak rozzuřený opičák. Nakonec vyšel ven s vítězoslavným výrazem ve  tváři a posadil se opět na své místo. 
„Hele,“ pošeptal mu Rich, „ten tvůj pokémon by se vůbec nemusel namáhat. Tím řevem by jsi zahnal Spearow úplně sám. A jen tak mimochodem, není sestra Joy milá?“
„Ohromně,“ přikývl Ray s jistou dávkou ironie v hlase. „Jak je na tom tvůj Charmander?“
„Co?“ Rich se zakuckal právě ukousnutou sušenkou. „Jo... Ten je naprosto v pořádku. Já tu jsem kvůli Butterfree...“ 
Ray vytřeštil oči. „Ty jsi ale rychlý! Kolik už jsi chytil pokémonů?“
„Jen dva. Nemám peníze na to, abych si kupoval pokébaly.“
„No... A já nechytil nic. A které jsi vlastně chytil?“
„Buterfree a Spearow.“
„Spearow!“ odfrkl Ray.
„No jo. Vlastně jsem Spearow nechytil,“ přiznal Rich. „Našel jsem jejich úkryt a když někam odlétali, jedno mládě vypadlo z hnízda.“
„Ty jsi objevil jejich skrýš?! Kde?!“ vykřikl Ray.
„V lese za městem,“ odpověděl Rich naprosto klidně a ukousl si ze sušenky. „Neboj. Poslal jsem Charmandera, aby to ohlásil. Ale nejsem si jistý, jestli mu rozuměli.“
„Jo, taky jsem si všiml, že ostatní svým pokémonům nerozumí ani slovo...“ přitakal Ray.
„Poslyš, Rayi, k čemu ti vlastně je tak velkej batoh?“
„Ále... Mamka mi balila...“
„To se máš.“
„Myslíš?“ zeptal se Ray ironicky. „Tak se kouknem, co tu máme. Náhradní oblečení... Pytlík banánů...“ Ray postupně vyndával obsah batohu na stůl. „Kapesní lékárnička... Gumové rukavice... Páni, to je jako kdyby věděla, že dostanu Pikachu, že jo?“
Rich jen tiše přikývl a Ray pokračoval: „Krém na opalování... Skládací síťka na motýly... K čemu mi to asi tak bude?!“ Pak Ray zašátral ve svém batohu naposledy. „To snad ne!“
„Co se stalo?“
„Ona mi zabalila i ten rozbitej krám...“ Ray vytáhl ruku z batohu a v ní svíral malý růžový budík, co vypadal jako Jigglypuff.
V tu chvíli se Rich začal potichu smát. Naštěstí ale Ray zahlédl v davu lidí, čekajících na své zraněné nebo nemocné pokémony, malou holčičku s velkou růžovou mašlí a plyšovým Teddyursou v náručí a honem jí budík strčil. „Jé... Ten je loštomilej,“ poděkovala holčička a běžela svůj nově nabytý poklad ukázat rodičům.
„Co to bylo?“ smál se Rich.
„Dárek k narozeninám,“ vysvětlil Ray a strčil si velkou hrst sušenek do pusy.
Rich jen němě zíral na téměř prázdný pytlík se svojí svačinou.
V rohu místnosti zavrzaly kolečka a všichni se v očekávání svých pokémonů otočili. Rich vstal a šel si pro svého pokémona. Když však uviděl, že Ray se k ničemu nemá, vrátil se ke stolu a nekompromisně ho shodil ze židle. „No tak, Rayi! Ten Pikachu je přece tvůj! Koukej vstát a jít pro něj!“
Richův výraz najednou ztvrdl, ale Ray jeho pohledu dokázal odolat. „Ne, Richi! Sám dobře víš, jaký je to plachý a neposlušný pokémon!“
Raye polilo horko, když se k němu Rich sklonil a zašeptal mu do ucha: „Mezi námi možná ano, chlapče, ale všichni tihle obyčejní trenéři Pikachu považují za roztomilého a mají ho vcelku rádi. Tak dělej! Šup!“ 
Ray vstal, vzal v vozíku Pikachu, kývl hlavou na Riche a odcházel. Rich zavřel motýlka do pokébalu, strčil do pusy poslední sušenku, kterou mu jeho nový přítel milostivě nechal, a vyběhl za ním. Ray na něj čekal za městem, kde se opíral o strom.
„Prosím tě, proč jsi utekl?“ oddechoval Rich.
„Když jsem ho dostal, všichni se mi smáli. Proto se teď za Pikachu stydím.“
Pikachu na něj koukal, jakoby se přeslechl. A ani Rich nemohl uvěřit svým uším. „Tvůj Pikachu je velice odvážný, Rayi!“ Zvedl Pikachu ze země. „A zachránil tě před Spearow, pamatuješ?“
„Pika, pika,“ přikyvoval horlivě Pikachu. 
„No není roztomilý, Rayi? ^-^“
Ray si povzdychl. Vzápětí se ale na oba přátelsky usmál. „Máš pravdu, Richi. Pikachu, ty a já budem ten nejlepší tým na světě!“
„Pika!“ přikývl Pikachu a všichni tři se rozběhli po cestě ven z města.

Tou dobou se Rayův největší rival potýkal s Polyswinem. Projít okolo Spearow byla pro Maxe hračka a proti ledovému pokémonovi by měl jeho ohnivý Charmander celkem slušné šance, kdyby mu Max nedával tolik zabrat. 
Charmander bojoval velmi statečně. Začalo však pršet a velké těžké kapky, padající z černé oblohy, a země plná bláta nebylo zrovna to, co by Charmanderovi svědčilo. Naopak. Plamínek na jeho ocásku začínal pomalu uhasínat. 
„Kruci! Měl jsem si chytit jednoho toho Spearow! Tomu by to bláto nevadilo!“ nadával Max a zavřel svého pokémona do bezpečí rudého míčku. Poté se otočil k odchodu. To však neměl dělat.
Divoký Polyswine byl tak rozzuřený, že se nehodlal jen tak vzdát. Rozběhl se za Maxem a uvěznil ho v ledové kře. Pak konečně s pocitem uspokojení odklusal pryč. Zbyla po něm jen Maxova ledová socha v životní velikosti. 
...
Od lesa se ozvalo tiché povzdechnutí. „Věděl jsem, že to tak dopadne... Tak pojď, Vaporeone, jdeme ho vysvobodit...“

Uteklo několik dalších deštivých a blátivých odpolední. Tohle ráno však slibovalo nádherný slunečný den. Poprvé po dlouhé době. Vítr rozehnal mraky a Ray, Rich a Pikachu si našli skvělé místo na odpočinek.
„Tady je to jako v ráji,“ liboval si Ray.
Rich přikývl. „Ano, je ohromně příjemné trochu se uvolnit a protáhnout se. Pojďte ven!“ vykřikl a hodil do vzduchu tři míčky. 
Utábořili se u jezera pod stromy hustého lesa. Ray se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu. „Tak co? Jak se ti tu líbí, Pikachu?“
„Pikachu...“
„Jo. Já taky nemusim Spearow, ale je to jeho pokémon a Rich ho má rád. Tak to musíme respektovat.“
„Pika...“
Najednou zaslechli šum křídel a z lesa vylétlo hejno obřích vos velkými žihadly.
„Beedrill! Utíkej pryč, Rayi!  Jestli existuje něco horšího, než divocí Spearow, jsou to právě Beerdil!“ křičel Rich, zavřel své pokémony do pokébalů a skočil do jezera. Ve všem tom zmatku úplně zapomněl, že neumí plavat a vodu nesnáší.  Ale nějak už se na druhý břeh doškrábal.
Ray na nic nečekal, popadl Pikachu, skočil do vody a plaval na druhý břeh za Richem. Beedrill už tam na ně čekaly, a tak se hoši znovu dali na útěk. Vosy však opět byly rychlejší a chlapci ani nestačili uhýbat před jejich bodavými útoky.
„Pii – kaa – chuu!“ ozvalo se někde z roje a několik vos padlo k zemi. 
„Chaaaar!“ ozval se z jiného koutu Charmander. Další vosy se ocitly na zemi, ale nezdálo se, že by jich ubývalo. 
„Když budeme dělat mrtvý, třeba odletí,“ navrhl Rich.
„Jak to víš?“ 
„Dával jsem na hodinách pozor!“
„Ale co když neodletí?“ zeptal se Ray a ohnal se po jedné z dorážejících vos batohem.
„Tak pak asi máme smůlu,“ odpověděl Rich.
„Jak myslíš, ale bude to na tebe!“ prohlásil Ray a padl k zemi jako podťatý. 
Pikachu se za ním rozběhl, ale jedna Beedrill se po něm ohnala žihadlem. Elektrický pokémon sice stačil uskočit, ale skončil v jezeře. 
Rich se najednou ocitl v bezvýchodné situaci. Nepřátelských pokémonů bylo moc, aby na ně Charmanderův plamenomet stačil. 
„K zemi! A nehýbej se!“ rozkázal Rich a sám si lehl do trávy. „Až odletí, půjdeme pryč…“
Roj vos po chvíli opravdu odletěl. Ovšem Ray ani Rich se neměli k odchodu. Oba totiž na teplé zemi usnuli.
...
„Tak je to zase na mně. Ach jo… To musejí být všichni malý kluci tak hloupý?! Ale ten blonďák je fakt dobrej…“ ozvalo se od lesa. Na jeho okraji, hned vedle cedule s velikým červeným nápisem Pozor! Právě začíná sezóna rojení Beedrill!, stál vysoký kluk v kápi a až doteď všemu jen nečině přihlížel. Teprve nyní se rozhodl zasáhnout. „Vaporeone, vytáhni toho Pikachu, než se utopí!“ Vaporeon okamžitě poslechl. Kluk pak zašátral v kapse a vytáhl z ní dva pokébaly. „Articuno! Vem tamhletoho na břehu!“ rozkázal. Pak vzal Richovo bezvládné tělo do náručí a sedl si na hřbet poslednímu pokémonovi. „Jedeme!“ 
Veliký Lapras plaval směrem k Perlové hoře a kluk v kápi nemohl ze spícího Riche odtrhnout oči. „Je tak sladký…“ napadlo ho, ale honem se otřásl, aby takové myšlenky zahnal.  

Třpytivá záře Perlové hory vítá poutníky již z dálky. Avšak Rayovi, Richovi a dokonce i Maxovi byl tento úchvatný pohled pro tentokrát odepřen.
Ray se probral až po dlouhé době. Posadil se na kamenném lůžku, vystlaném měkkým mechem, a rozhlížel se kolem. „Ty jsi Chansey, že jo?“ zeptal se, když uviděl růžového pokémona ve tvaru vajíčka.
„Chansey,“ uklonil se pokémon.
„Já vím. Pokémoní sestřička. A můžeš mi říct, kde to jsem?“
„Chansey, Chansey,“ spustil pokémon a gestikuloval při tom tlapkami tak prudce, až to vypadalo, že vzlétne.
„To je milé, ale já ti vůbec nerozumím,“ usmál se Ray smutně a sklopil hlavu. „A kde je můj Pikachu?“ zeptal se po chvíli.
„Pipikachu!“ uslyšel za sebou známý hlas.
Ray se otočil právě včas, aby chytil Pikachu do náruče a radostně ho objal. „Pikachu! Jsi v pořádku? Jak se cítíš? A neviděl jsi Riche?“
„Pi!“ Pokémon ukázal kamsi ke zdi skály, kde zela veliká díra, upravená jako vchod. O její okraj se opíral někdo v tmavé kápi. Ray se zatvářil nedůvěřivě, ale když si ten člověk sundal kapuci, poznal v něm svého kamaráda.
„Co se stalo? A kde to vlastně jsme?“ vyhrkl na něj.
„Taky tě rád vidím, Rayi.“
Ray se mírně začervenal. „Promiň. Jsem jen trochu nesvůj. A proč máš na sobě ten hadr?“ 
Rich se usmál „Všechno se dozvíš. Pojď, něco ti ukážu.“ Přetáhl si kapuci přes hlavu a pomalu odcházel. Vedl Raye a Pikachu dlouhým temným tunelem, kde byl každý krok slyšet desetkrát hlasitěji a pak se vracel v podobě ozvěny.
„Richi, je to ještě daleko?“ koktal vystrašeně Ray.
„Už stokrát jsem ti řekl, že ne!“
Šli ve tmě ještě dost dlouho, když Raye něco praštilo přes obličej takovou silou, že ho to srazilo na zem.
Rich se zasmál. „To nic, to byl jen Zubat, netopýří pokémon. Hlídá vchod na Louku.“
„Louku?“ nechápal Ray.
„Jo, Louku,“ odpověděl Rich a pomohl Rayovi na nohy. Pak ukázal před sebe. „Vidíš támhleto světýlko? Tak to je Louka.“
Vyšli ven z tunelu a ostrá zář slunečního světla Raye dočista oslepila. 
„Půjdete s Pikachu tady po té cestě,“ informoval Rich. „Já si musím ještě něco zařídit.“ A v rudých plamenech se ztratil Rayovi z očí.
Oba, trenér i pokémon, se vydali po dlážděné cestě, lemované rozkvetlými stromy. Ray šel trochu nejistě a díval se do každé zatáčky, než tam vkročil. Zato Pikachu vesele a bezstarostně ťapkal kousek před ním. 
Najednou se však Pikachu zarazil a našpicoval uši. 
„Co se děje, Pikachu?“ zeptal se Ray a i on se pozorně zaposlouchal.
... 
„Strážce vody! Říkal jsem ti, že je sem máš dovést! A ne, že máš vyzkoušet jejich dovednosti! Copak jsi zapomněl, že jsem ti přikázal, aby se jim nic nestalo?! Vždyť jsou ještě nezkušení!!!!“ Hlas postaršího muže byl slyšet již z dálky. Očividně někoho káral. A přísně ho káral.
Naproti tomu druhý hlas zněl tiše a nejistě. Ray z něj vycítil i malý náznak strachu. „Omlouvám se, Pane. Já jen…“
„Už mám dost tvých výmluv, Strážce vody! Když jsi to udělal poprvé, odpustil jsem ti to! Ale teď tě musím potrestat! Dnešním dnem počínaje, budeš každý večer až do odvolání pomáhat Chansey na ošetřovně!“
Ray si nemohl pomoct, ale zdálo se mu, že vycítil jistou dávku radosti, když druhý hlas odpověděl: „Jistě…“
„A teď běž na své místo! Čtvrtý Strážce stojí za rohem a poslouchá nás!“
...
Ray sebou polekaně cukl. Jak mohl ten muž vědět, že se tu skrývá? „No co…“ pomyslel si a vyšel ze svého úkrytu.
 „Vítám tě na Perlové hoře, hochu,“ promluvil vlídně Poképán.
„Je mi ctí, Vaše Veličenstvo,“ řekl Ray poněkud nejistě a poklonil se.
„Pikachu,“ pozdravil Pikachu.
„Máš svého pokémona slušně vychovaného,“ usmál se Poképán. „Ale teď k věci. Kdo je jednou tady, už nesmí odejít. Pokud by tak učinil bez svolení Poképána, to jsem já, ovládla by ho Temná síla. Může jít ven pouze splnit nějakou misi. Jeden takový úkol právě splnil Mat.“
Poképán pokynul rukou a po jeho pravici vystoupil z vyrovnané řady kluk stojící za Vaporeonem. Rozepnul si na krku kápi a sundal si ji z hlavy. Byl to vysoký modrovlasý hoch s podivně prázdnýma očima. „Mat měl za úkol zachránit vás a přivést sem. Což sice provedl poněkud po svém, ale budiž,“ pokračoval Poképán a Matovi se na tvářích objevil mírný ruměnec. 
„Hmmm….“ Ray odkýval každé slovo. „A vysvětlí mi už někdo, co tu dělám zrovna já?!“
„Ty jsi opravdu velmi netrpělivý!“ prohlásil Mat. „Jestli se budeš do všeho vrhat po hlavě, jednou to skončí špatně! Já nebudu vždycky po ruce, abych tě tahal z kaše!“
„Uklidni se, Strážce vody!“ řekl Poképán a otočil se zpět k Rayovi. „Potřebujeme statečné lidi, kteří by naši Horu ubránili před nájezdy služebníků Zla.“
„To ale nevysvětluje, proč jste sem dotáhli zrovna mě!“
„Protože máš přímo jiskřící temperament a překypuješ energií. No… A možná i proto, že nejdřív jednáš a pak teprve myslíš. Přesně takový má být Strážce blesku.“
 „Já mám být Strážce blesku? Slyšel jsi to, Pikachu? Já jsem Srážce blesku!“ vykřikoval Ray a poskakoval kolem jako smyslů zbavený.
„Říkal jsem Vám, že je divný,“ pošeptal jeden z přítomných Strážců Poképánovi a Ray se zarazil v půli kroku. Moc dobře ten hlas znal.
„Dobrý ráno, Maxi!“ zavrčel Ray.
„Bylo by lepší bez tebe!“ oplatil mu Max stejným tónem. 
Poképán pokračoval, nevšímaje si jejich nevraživých pohledů. „Jelikož je tvým živlem elektřina, vyber si tři elektrické pokémony, kteří ti budou pomáhat. Tvým hlavním bude Zapdos...“
„Tak moment!“ rozkřikl se Ray. „Já nechci žádnýho elektrickýho ptáka! Chci Pikachu!“
„Pikachu!“ dodal pokémon a tvářičky mu začaly nebezpečně jiskřit.
„Dobře, dobře… Ať je po tvém. Budeš mít Pikachu. Vyber si tedy další dva.“
„Chtěl bych... Chtěl bych...“ Ray nevěděl, kterého si vybrat. Všichni mu připadali úžasní. „Co je?! Teď nemám čas si hrát, Pikachu!“
„Pika, pika…“ Pokémon ho tahal za nohavici a ukazoval kamsi za ostatní pokémony. Úplně vzadu u stromu, stranou od ostatních, seděl, nebo ležel, to se v jeho případě nedalo poznat, kulatý červenobílý pokémon.
„Chci toho Electrodea!“ rozhodl se Ray a pak zahlédl chlupatou, zlatavou kuličku krčit se za obrovským trůnem Poképána. „A můj třetí pokémon bude tenhle Jolteon.“
Max se už skoro dusil, jak zadržoval nápor smíchu. „Původně jsem myslel, že muselo dědovi přeskočit, když ti dal toho divnýho Pikachu, ale ty si takové pokémony zjevně vybíráš sám. Jolteon, který se bojí vlastního stínu, a věčně vybuchující Electrode. Ty jsi vážně...“
Už to nedořekl, protože dostal od Mata tvrdou ránu loktem do žaludku. Ale sotva stačil dopadnout na kolena, Mat ho chytil za límec a vytáhl zpátky na nohy. „Tak poslouchej, chlapečku! Pokud vím, ty taky nejsi ve všem nejlepší. Kdybych ti nepřišel na pomoc, ještě teď by jsi trčel v ledu! Mimochodem, čím krmíš toho svýho Pidgeotto, že je tak tlustý?!“
„Chceš mě praštit?“ ušklíbl se Max. „Tak do toho! Já jsem zvyklý!“
Jediný Ray zachytil Maxův bleskurychlý pohled plný nenávisti, který mu věnoval. Nedokázal však přijít na to, proč byl určený zrovna jemu, a tak to hned vypustil z hlavy.
„Nebudu si špinit ruce s někým, jako jsi ty!“ vycedil Mat skrze zuby a stále pevně svíral Maxovu bundu.
„Bude ji mít zmačkanou,“ napadlo Raye a chtěl zasáhnout, ale Pikachu, Jolteon i Electrode ho vší silou drželi za nohavice, takže se Ray rozplácl na zemi.
„Copak? Bojíš se?“ nepřestával Max provokovat, přestože jeho protivník byl o hlavu vyšší než on.
„Koho? Snad ne tebe? A k čemu myslíš, že by mi bylo, kdybych ti dal lekci v chování?!“
„No... Když ti to udělá dobře...“
„Hele, neprovokuj mě, nebo to vážně udělám!“
„Na to nemáš dost odvahy!“
„Myslíš?!“ Mat už se napřahoval k ráně, avšak čísi ruka mu v tom zabránila.
„To by stačilo!“ ozval se Poképán silným hlasem. „Nemáte nic lepšího na práci?! Každý si jděte po svém!“
Rich uvolnil stisk na Matově paži a vypařil se v temně rudých plamenech. Mat pustil Maxe na zem a zmizel za vodopádem. Max se s tichým klením odbelhal po cestě, po které přišel Ray. A novopečený Strážce blesku odešel se svými pokémony dveřmi na západ.
„Konečně klid,“ oddechl si Poképán, když byli chlapci z dohledu i doslechu. „Že se ale ten Ray svému otci podobá…?“
„Lugia, lugia…“ řekl bílý pokémon, doteď schovaný v malém, přesto dostatečně hlubokém jezírku.
„Máš pravdu. Nemají se zrovna v lásce, ale vzájemně se doplňují a časem si jistě na sebe zvyknou.“
„Lugia…“
„Já vím, že na to nemají moc času. Ale viděl jsi Mata s tím Richem… Ti dva si hned padli do oka.“
„Lugia,“ přikývl pokémon. Vodní hladina se jen nepatrně zčeřila, když se opět potopil do hlubokého jezírka.