Room981, kapitola 1
15. 11. 2008
Riki seděl na poslední sedačce a koukal z okna. Autobus sice uháněl po dálnici, co mu kola stačili, ale krajina kolem zůstával stále stejně pošmourná. Šedivá obloha, holá zaoraná pole, stromy bez listí, letadlo přelétající těsně nad ním, ani temná řeka pod mostem, který autobus právě přejížděl; nic z toho ho nezajímalo. Měl na uších sluchátka a vychutnával si hudbu své oblíbené kapely. Věděl, že vypadá divně, když poslouchá zamilované písničky klučičí kapely a že se mu kvůli tomu všichni ve třídě posmívají, ale nemohl si pomoct. Měl jakýsi nejasný pocit, že ty texty byly napsány pro něj, i když rozuměl jen málo z toho, co v nich bylo, a se znalostí angličtiny nebo němčiny zrovna moc nepořídil. Ale cosi přeci jen upoutalo jeho pozornost. Na jednom s obřích bilboardů visel obrovský plakát a Rikiho srdce zajásalo. Jeho oblíbená kapela brzy přijede.
Autobus najednou zastavil. Riki se zahleděl z okénka. Zase přejel a teď bude muset hodinu čekat na autobus zpátky. Nedalo se ovšem nic dělat, a tak vystoupil, přešel ulici na druhou stranu a stoupl si do fronty na lístek. Čekal a čekal, ale nezdálo se, že by se fronta nějak zmenšovala. A když se konečně posunul o místo, něco mu začalo vibrovat v kapse. Vždy si nechával mobil přepnutý na vibrace, když měl v uších sluchátka, aby věděl, že mu někdo volá.
"KDE ZASE JSEŠ!?" ozvalo se z telefonu, až si Riki pomyslel, že určitě ohluchl. "JÁ PŘIJDU DOMU A TADY BORDEL! NÁDOBÍ NEUMYTÝ! AŤ UŽ JSI DOMA!"
Riki si povzdechl, zaklapl telefon a schoval ho zpět do kapsy. Oči všech přítomných se teď upíraly přímo na něj. Riki se začervenal. "Matka," prohlásil s falšovaným úsměvem a strčil si sluchátka zpět do uší.
Den D se pomalu blížil a Riki měl už vše přichystané. Dokonce si i mobil nabil, aby mu vydržela baterka. Celý natěšený seběhl na večeři, ale v jídelně nepanovala zrovna nejlepší nálada. Pes, zrzavý irský setr, byl raději zalezlý pod stolem a Rikiho matka právě obrovským nožem zuřivě krájela kapustu.
"Nikam nejdeš! Včera jsi se o dvacet minut zpozdil a nedal jsi o sobě vědět!"
"Vždyť jsem ti vysvětlil, že mi došla baterka a ujel autobus..."
"Výmluvy mě nezajímaj! Prostě zítra ze školy rovnou domu! A teď si sedni, večeře bude za chvíli!"
Riki se urazil, vyběhl po schodech, naštvaně práskl dveřmi a zamknul se v pokoji. V tu chvíli neměl na jídlo ani pomyšlení.
"Jednou mi za to budeš vděčný," slyšel z chodby matčin hlas.
Další den byl Riki pevně rozhodnutý matku poslechnout a jít ze školy, přesněji řečeno ze zastávky v tom správném městě, rovnou domů. Ovšem jeho touha vidět alespoň jednou v životě svou oblíbenou skupinu byla silnější než on. Mnohem silnější. Vydal se proto tou nejdelší cestou, která k jejich domu vedla a čirou náhodou se točila kolem arény, kde měla kapela vystupovat.
Riki si od dealera koupil poměrně drahý lístek a nenápadně se vmísil do davu tlačícího se u dveří. Připadal si poněkud divně, protože, pokud nepočítal statné chlápky z ochranky, široko daleko byl jediným klukem právě on. Ale co, když už je jednou tady, přece si nenechá takovou příležitost ujít.
Konečně se dveře otevřely a rozvášněný dav náctiletých holek vtáhl Rikiho s sebou do haly. Světla na pódiu se rozsvítila a koncert se vší parádou začal. Hiroki, frontman skupiny, byl jako vždy naprosto úchvatný a zpíval tak procítěně, že Rikimu vyhrkly do očí slzy, přestože stejně jako většina přítomných nerozuměl ani slovu. Taky to vypadalo, že Hiroki změnil účes od doby, co ho Riki naposledy viděl v televizi, ale stejně mu to náramně slušelo.
Zdálo se, že nic nemůže vytrhnout Rikiho z opojného vzrušení, které prožíval těsně pod pódiem, když tu mu náhle zazvonil v kapse telefon. MATKA, svítilo na displeji velkými červenými písmeny a povznášející nálada byla ta tam.
"JAK TO, ŽE NEJSI DOMA?! ŠKOLA TI UŽ DÁVNO SKONČILA! A CO JE TO TAM ZA KRAVÁL?! ODE DNEŠKA MÁŠ DOMÁCÍ VĚZENÍ!"
-klik-
Stručné a výstižné, jako vždy, napadlo Rikiho. Naposledy se zahleděl na svůj idol. Jeho srdce v tu chvíli určitě několik tepů vynechalo, nebo se alespoň tak Riki cítil. Hiroki hleděl přímo na něj, tmavé oči se mu leskly v záři barevných reflektorů zavěšených na stropě a husté černé vlasy jako by mu povlávaly v neexistujícím vánku.
Riki se okamžitě proměnil v rajské jablíčko, otočil se a razil si davem cestu ke dveřím.
Riki se nejbližším busem vrátil domů. Bylo mu jedno, že na něj matka opět křičí. Vlastně ji ani nevnímal. Stále před sebou viděl Hirokiho, zpívajícího jen a jen pro něj. Jako ve snách vyšel po schodech, jen zázrakem trefil do svého pokoje, lehl si na postel a zahleděl se do stropu. Byl trochu zmatený a nechápal, co se s ním děje.
Aby se uklidnil, pustil si do sluchátek oblíbenou písničku, pohodlně se uvelebil a zavřel oči. Bylo to ale ještě horší. Začal si představovat, jak se s Hirokim prochází po městě, smějí se, drží se za ruce, sedí spolu v restauraci a sem tam si věnují dlouhý polibek.
Riku však ve svých představách zašel mnohem dál, což ho naštvalo. Strhl si sluchátka z hlavy, mrštil s nimi do kouta, kde se i beztak válelo spousta jiných krámů, otočil se na bok a skulil se do klubíčka. Usnout však nemohl.
Koncert se pravděpodobně vydařil, protože se skupina rozhodla ještě pár dní v Praze zůstat.
Jednou odpoledne, strašně ten den foukalo, se NightButterflies vraceli z focení pro jeden nejmenovaný časopis, a protože na pár minut vysvitlo sluníčko, stáli kluci před hotelem – Hiroki celý ve svítivě bílém, Hikaru jako vždy v něčem o pět čísel větším, Miroku v těsných džínách a kšiltovce a Koichi v čemsi, co připomínalo oblek - a chvíli si užívali čerstvého pražského povětří. Samozřejmě se ze všech sil snažili neupoutat na sebe pozornost fanynek vykukujících zpoza sloupu.
Ve stejnou dobu se Riki vracel ze školy. Pečlivě se vyhýbal každé louži, aby si nezašpinil světlé kalhoty, a v duchu si neustále dokola opakoval : “Tady bude ta o půl centimetru vysunutá dlažební kostka…“
Ovšem to by snad ani nebyl on, kdyby o tu kostku nezakopl právě ve chvíli, kdy procházel kolem kapely. A jak tak padal, strhl s sebou i Hirokiho a oba se vymáchali v té největší a nejšpinavější louži široko daleko.
Kolemjdoucí i ostatní kluci ze skupiny z toho měli ohromnou legraci, fanynkám stojícím opodál šlehaly z očí blesky a svalnatí hoši z ochranky začali vytahovat obušky. „Chyťte ho! Napadl Hirokiho!“ vykřikl jeden z nich.
„Promiň, nechtěl jsem….“ omlouval se honem Riki a chystal se vstát, když v tom ho někdo chytil zezadu za límec tmavé školní uniformy a prudkým škubnutím postavil na nohy.
„Tak chlapče, napadl jsi Hirokiho a půjdeš s náma na policii!“ ozval se mu drsný a nesmlouvavý hlas nad hlavou.
„Ale to byla….“ bránil se Riki a snažil se vykroutit ze sevření.
„To vysvětluj kolegům na stanici!“ okřikl ho šéf ochranky a táhl ho pryč.
„Ale já musim domů….“
„Počkejte!“ zastavil je Hikaru. Druzí dva se stále ještě dusili smíchy. „To opravdu byla nehoda,“ pokračoval Hikaru. „Viděl jsem, jak zakopl támhle o tu kostku a spadl přímo na Hirohiho.“
„Přesně tak,“ přitakal honem Riki. „Neudělal jsem to schválně. Ani jsem nevěděl, že jsou kluci v Praze. Kdo to vlastně je?“ zalhal.
„Takže se vlastně nic nestalo?“ zeptal se šéf ochranky, a když frontman kapely potřásl hlavou, nechal Rikiho být a tiše se vzdálil.
Koichi a Miroku se konečně přestali pochechtávat.
„Myslim, že by ses měl jít převlíct, Hiroki,“ prohlásil Hikaru při pohledu na své dvojče.
Hiroki vypadal asi tak, že by na maškarním plese mohl směle soupeřit s vodníkem o první místo.
Riki chvíli tiše poslouchal, jak se kluci vzájemně pošťuchují, a pak se rozhodl, že bude nejlepší po anglicku se vypařit. Ovšem jeho pohyb upoutal něčí pozornost.
„Počkej,“ ozval se Hiroki a chytil Rikiho za zápěstí. „Přece nebudeš takhle (ukázal na Rikiho promáčené oblečení) běhat po městě?!“
„Jasně! Jdeme k nám a tam se oba usušíte,“ prohlásil Hikaru, vzal Rikiho za druhou ruku a než se Riki stačil vzpamatovat, ocitl se v hotelovém pokoji své nejmilejší skupiny.
Hikaru se uvelebil na pohovce, Koichi a Miroku se natáhli vedle sebe na postel. Všichni měli toho focení, zběsilých úprků před fanynkama a miliónu dalších věcí plný kecky. Jo, být slavný hold znamená tvrdou práci a takový člověk musí mít pořádnou fyzičku.
Hiroki okamžitě zamířil do koupelny. „Nechceš jít se mnou?“ usmál se na Rikiho, nesměle postávajícího v koutě.
Riki se začervenal a ostatní opět propukli v nezadržitelný smích.
„Ne, díky.“ Riki uložil svůj batoh na zem, rozhlédl se po pokoji a pak vyšel na balkón. „Nádhera…“ vydechl. Z pokoje NightButterflies byl opravdu nádherný výhled téměř na celou Prahu. Jen kdyby tolik nefoukalo.
„Co blbneš? Chceš nastydnout?“ ozval se ode dveří na balkón Hikariho hlas. „Pojď dovnitř.“
Riku se otočil, následoval Toma do místnosti a usadil se vedle kluků, kteří se mezitím přesunuli, na gauč.
Koichi ho jemně šťouchl loktem. „A taky by sis mohl sundat to mokrý oblečení.“
„Ale já nemám co na převlečení,“ odpověděl naprosto klidně Riki.
„S tim si nedělej hlavu,“ ozval se Miroku a jal se prohrabávat skříň.
„Vždycky s sebou vozíme něco navíc,“ vysvětlil Hikaru.
Netrvalo dlouho a Riki stál před klukama v Koichiho kalhotách a Hikaruově tričku. Jenže narozdíl od nich, a vlastně od všech kluků v jeho věku, měl Riki drobounkou, téměř dívčí postavu. Nohavice kalhot tahal skoro 20 centimetrů za sebou a v pase by mu nepomohl nejspíš ani pásek. A tričko? To nebylo o nic lepší. Vypadal v něm jako v noční košili. „Nic moc, co?“ usmál se rozpačitě.
Všichni tři svorně potřásli hlavami a bylo vidět, jak se dusí potlačovaným smíchem.
„Počkej, najdeme něco jinýho.“ Miroku se poškrábal na hlavě a opět zamířil ke skříni.
Najednou se z rohu od koupelny ozval všem dobře známý hit, všichni leknutím nadskočili a Riki okamžitě celý zrudl. Zapomněl zavolat matce, že přijde později domů.
Opatrně, aby nezakopl o svou novou „vlečku“, došel ke svému batohu a začal hledat svůj mobil.
TÁDADÁ....
(něco si domyslete)
(něco si domyslete)
vyzváněl telefon stále hlasitěji, ale Riki ho stále nemohl najít. Musel vyházet celý obsah batohu na podlahu a až úplně na dně zahlédl blýskat se stříbřité pouzdro. Pak zmáčkl zelené potvrzovací tlačítko a natáhl ruku s telefonem co nejdál od sebe. Kluci na něj nejdřív nevěřícně zírali, ale v zápětí si už i oni zacpávali uši.
„MŮŽEŠ MI LASKAVĚ ŘÍCT, KDE JSEŠ?!“ zařval z telefonu hlas Rikiho matky. „UŽ JSI MĚL BEJT HODINU DOMA!!!!“
„Byl jsem po škole,“ řekl Riki, ale jeho matka ho vůbec neposlouchala.
„TAK MI MŮŽEŠ ASPOŇ ŘÍCT, KAM JDEŠ A KDY PŘIJDEŠ!“
„Vrátim se až večer!“ naštval se Riki, vypnul mobil a praštil s ním zpátky na dno batohu. „Omlouvám se, vždycky spolu takhle mluvíme. Časem byste si na to taky zvykli,“ řekl pak na vysvětlenou a šel si vyzkoušet další oblečení, které pro něj Miroku připravil. Připadal si, jako kdyby tu dělal módní přehlídku. Jen to molo chybělo.
„Co to bylo před chvílí za kravál?“ V pokoji se konečně objevil Hiroki. Ještě si sušil vlasy v bílém hotelovém ručníku a musel se začít neutišitelně smát, když uviděl Rikiho ve svých bílých kalhotách, u kotníků asi desetkrát ohrnutých, Koichiho košili a Hikaruově mikině. A jako třešničku na dort mu Miroku právě nasazoval svojí kšiltovku.
„Sluší ti to,“ vydoloval ze sebe Hiroki mezi záchvaty smíchu, kterým brzo nakazil i ostatní. Riki nejdřív stál rudá až ke kořínkům vlasů, ale nakonec se začal smát taky, protože si uvědomil, poté, co se podíval do zrcadla, jak komicky vlastně vypadá.
„Tak jdem,“ prohlásil z ničeho nic Hiroki.
„Kam?“ divil se Miroku.
„Vy si, kluci, jděte, kam chcete,“ odpověděl Hiroki a vzal Rikiho za ruku. „My jdeme ven.“
Všichni, včetně Rikiho, na něj vytřeštili oči.
“Vždyť všude psali, jakej je Hiroki plachej kluk,“ podivil se Riki v duchu a nahlas se zeptal: „Jak to myslíš – MY jdeme ven?“
Hiroki se na něj usmál. „Myslel jsem, že bys mi mohl ukázat tu vaší Prahu.“
Hiroki se na něj usmál. „Myslel jsem, že bys mi mohl ukázat tu vaší Prahu.“
Komentáře
Přehled komentářů
Huh...
Myslim, že to bylo někde uprostřed ˝.˝
ja som ten úvod čítala!!
(haru, 15. 11. 2008 20:41)...ale toto som tam akosi nenašla...veď som vravela, že je to najskôr moja chyba, padón *GOMENNASAI- ukláňa sa až k zemi červená ako rajča*
To Haru:
(Kouya, 15. 11. 2008 20:12)
Hmmm.... Zřejmě sis nečetla úvod k tomuhle příběhu, co?
Asi jako všichni.... *sigh*
Ale tak pro info, bavěj se anglicky. Ovšem když napíšu povídku v AJ, vždycky dostanu vynadáno, že tomu nikdo nerozumí, tak si pak nesttěžujte, ano?!
...
(haru, 15. 11. 2008 19:33)tak to bolo skvelé xD...ale tak mi napadá ako to, že si rozumeli?? To celá kapela vie po česky alebo spolu hovoria po anglicky?? Nevadí, možno mi len niečo ušlo (ako obvykle =_=")...tak mi napadá nechceš spriateliť stránku?? Prosím, aspoň sa u mňa porozhliadni: www.wolf-maiden.blogspot.com
wowiky
(mekachimeka, 15. 11. 2008 17:18)
XD nádherný design...Ale poviedka...To je upa úža ^.^, vyzerá to strašne zaujímavo a jeho oka nemá chybu: "JSI MĚL BEJT HODINU DOMA!!!!"
Skrátka sugoi a kawaii poviedka :)*vyskočí od stoličky a uteká do kruhu, akoby si myslela, že jej ubehne ten čas a bude ďalšie pokračovanie, pričom kričí radosťou...rodina si myslí, že zemetrasenie blázni XD*
jééééééé
(Boskynka, 15. 11. 2008 16:31)TO JE SUPER! Ďalšia skvelá kapitolča... som zvedava ako to bude ďalej.... Ty vole mať takú mamu neviem neviem.... xD
...
(Kouya, 16. 11. 2008 8:27)