„Mám hlad!“ zavrčel Kakuzu a hodil Hidanovi k nohám jeho plášť i kosu. „Obleč se! Jdeme do McDonalda!“
„Já už ale, do pr*ele, chci domu!“
„Ne! Já musel čekat, než si pořídíš gel na vlasy a dostal jsem z toho hlad! Jde se jíst!“ zavelel Kakuzu, chytil Hidana za rukáv a táhl ho do nejbližší americké rychlorestaurace.
„Volná pokladna!“ zvolala mladičká pokladní a Kakuzu se k ní přiřítil jak velká voda. Objednal dvakrát menu, velmi neochotně zaplatil a odešel si sednout do nejvzdálenějšího rohu, následován Hidanem, balancujícím se dvěma obrovskými táci v ruce.
Oba ninjové byli tak zabráni do hádky o důležitosti gelu na vlasy, že si ani jeden z nich nevšiml nově příchozího.
„Tohle je naposled, co za tebe platim!“ prohlásil Kakuzu, když dojedl, vstal a s rukama v kapsách odcházel.
„Ku*va, proč?!“ zavyl Hidan a rozběhl se za ním.
„Prostě proto! Už nebudu svoje milovaný penízky utrácet za tvoje úchylný potřeby!“
„MOJE ÚCHYLNÝ POTŘEBY?!“ Hidan se urazil.
Muž s černou kuklou přes obličej a se samopalem v ruce, který před chvílí vtrhl do McDonaldu, na ně chvíli zíral. Jeho oči přeskakovaly z Hidana na Kakuzu, z Kakuzua na Hidanovu kosu a zase zpátky.
„Jo! Tvoje úchylný potřeby! Ten tvuj gel mě stál celý jmění!“ rozkřikl se Kakuzu. Všichni na ně teď civěli jak na nějaký přízrak a nenápadnost byla ta tam, tak k čemu by bylo chovat se spořádaně. Už měl až po krk Hidanova kňučení a věčného Kakuzu sem, Kakuzu tam…. Jestli se někdy vrátí domů, vyškemrá si u Peina jiného partnera. „K čemu ti vlastně ten gel na vlasy je?!“
Hidan se zasnil a v očích se mu rozzářily malinkaté hvězdičky. „Vypadám pak víc jako…“ udělal dramatickou pauzu. „DRACO MALFOY!!!“
Tohle Kakuzua úplně omráčilo. Věděl, co v noci Hidan pod dekou čte, ale že by byl až takový fanatik…
„R-ruce vzhůru!“ vykoktal od pokladen chlap se samopalem, a když mu Hidan věnoval naprosto znuděný pohled, vyprázdnil do něj celý zásobník. Pokladní i hosté zděšeně vykřikli. Kakuzu se jen usmál.
„Přestaň tu hrát divadlo a koukej vstávat, Hidane!“
Za chvíli se Hidan v kaluži vlastní krve posadil a několik vteřin vypadal poněkud pobledle. „Co je tohle za zku*venej svět?!“ nadával. „Vono, ku*va, nestačí, že mě tu vokradou a poštvou na mě psa! Vono to po mě ještě musí střílet!“ Vstal a s vražedným výrazem se blížil k muži u pokladny; ten překvapením upustil samopal na zem.
„Co se to tu děje?!“
Hidan se zarazil, otočil se za povědomým hlasem a vzápětí se šplhal po Kakuzuovi, co nejvýše to šlo.
Ve dveřích stála obtloustlá žena se silnými brýlemi na nose, mašlí ve vlasech a bílým pudlíkem v náručí.
„Pusinko! Trhej!“
Hidan okamžitě vyskočil Kakuzuovi na ramena. Pudlík však neohroženě zaútočil na zloděje, a zakousl se do něj přibližně v místech, kam slunce nikdy nesvítí.
„Áááá…. Podívej, Pusinko, kdo je tady?“ prohlásila žena nasládlým hláskem, když si všimla Hidana balancujícího na ramenech svého společníka, který se za každou cenu snažil nechtěného břemene zbavit. „To je ten hoch od vedle!“
Pejsek ještě jednou kousl zloděje (ten nechal všechny své věci na zemi a utekl), přátelsky na Hidana zaštěkal a zavrtěl ocáskem.
„Omlouvám se za to nedorozumění předtím, chlapci. Byla jsem rozrušená. To víte, jdeme s Pusinkou poprvé na námluvy, a tak musíme být krásný. A teď pojďte, tetička Dolores (sorry, lepší jméno jsem prostě nevymyslela) vás zve na oběd.“ Věnovala Hidanovi podle ní ten nejvíce sexy úsměv na světě, vzduchem mu poslala polibek a šla si i se psem sednout ke stolu; zabrala tři židle.
Kakuzu ji beze slova následoval. Cokoliv, co bylo zadarmo, nikdy neodmítl. Zato Hidan si připadal jako v té nejhorší noční můře.
„Svatý Jashine, za co mě trestáš?“ zakňoural, když ho Kakuzu táhl ke stolu.