„Co… Co to, kur*va, je?!“Hidan stále nemohl uvěřit svým očím. Už minimálně pět minut zíral na svůj obraz v zrcadle.
„Nelíbí se ti to?“ zeptal se Kakuzu, zjevně pyšný na svůj výtvor.
„Jak by se tohle mohlo někomu, do pr*ele, líbit?!“ Hidan měl plnou hlavu sponek, gumiček a mašliček, aby jeho vlasy držely alespoň trochu ulízaný tvar.
Kakuzu se zatvářil zklamaně. „Hmmm…. Tak to si asi budeš muset dojít nějakej gel koupit.“
„Já ale takhle nikam nejdu!“
„V tom případě máš smůlu. A vypadni! Teď jsem na řadě já!“ Když už byl Kakuzu jednou v koupelně, nehodlal odtud vylézt, dokud se pořádně neupraví. Chytil Hidana za límec a nekompromisně ho vyhodil ze dveří. Pak rychle zabouchl a zamkl.
Hidan ještě chvíli bušil na dveře, aby ho Kakuzu pustil dovnitř, ale pak ho to přestalo bavit.

Lidé spěšně přecházeli na druhou stranu ulice, aby se s podivnou dvojicí nemuseli setkat. Mladé dívky zůstávaly na Hidana zírat s otevřenou pusou a matky svým dcerám honem zakrývaly oči, když byly nuceny projít okolo nich.
„Řikal jsem, že ten zkur*enej účes je na ho*no! Všichni teď na mě koukaj jak na idiota!“ rozčiloval se Hidan a na jednoho malého, asi sedmiletého chlapce, který si ho nepřestával se zájmem prohlížet, zařval: „Na co čumíš, spratku?! Ještě jsi neviděl nikoho s gumičkama na hlavě?!“
Chlapec vzápětí s brekotem utekl.
„To asi nebude tim účesem, že na tebe všichni zíraj… Měl jsi tu kosu nechat v hotelu…“
„Aby mi jí ty haj*lové ukradli?! Jako gel na vlasy?! NIKDY!!!“
„Tak si aspoň zapni plášť a buď chvíli ticho…“
Najednou se Kakuzu zastavil uprostřed cesty a pozorně si prohlížel chodník asi dva metry před sebou. Hidan nedával pozor a naboural svému společníkovi do zad. Naštěstí pro oba Kakuzu udržel rovnováhu, takže nespadli na obtloustlou paní s pejskem, která šla právě kolem.
„CO SE, KU*VA DĚJE?! PROČ TAKHLE ZASTAVUJEŠ?!“
Kakuzu ukázal před sebe.
„CO?!“ nechápal Hidan.
Kakuzu ho proto chytil za jeden z jeho culíčků a nasměroval jeho pohled na místo, na které ukazoval. „To je ten kanál, kterym jsme sem přišli. Můžeme jít domu!“
„ANI NÁPAD! TAKHLE SE TAM, KU*VA, NEMŮŽU UKÁZAT!“ zařval Hidan. „VŠICHNI BY SE MI VYSMÁLI!“
„No dobře, dobře…“ souhlasil Kakuzu, hlavně proto, aby Hidana umlčel, a zběžně se rozhlédl kolem. „Hele, tamhle snad budou něco pro tebe mít…“ Ukázal na kadeřnictví naproti přes ulici a Hidan se rozběhl naznačeným směrem, nedbaje právě projíždějících aut.

-ŘACH- -BUM- -PRÁSK- -KŘUP- -BŘINK-
Kakuzu si zakryl rukama obličej, aby se nemusel dívat, jakou spoušť za sebou Hidan zanechal. Jeho plán na tiché a nenápadné zmizení z tohohle šíleného světa právě skončil v troskách hned několika aut.
„JSEŠ NORMÁLNÍ?! PRÁVĚ JSEM HO VYZVEDNUL Z OPRAVNY!“ ozval se řidič jednoho obzvláště drahého mustangu, ale když ho Hidan zpražil vražedným pohledem, raději se dál věnoval svému zrovna nabouranému autu.
Hidan se vřítil do kadeřnictví, doprovázen hlasitým prásknutím dveří a zděšenými výkřiky místních zákaznic i zaměstnankyň.
„Prosím… Vemte si, co chcete, jen nám neubližujte,“ vykoktala jedna kadeřnice, která byla Hidanovi nejblíže.
Hidan se na ni ušklíbl a odkráčel kamsi za skříně s vystavenými šampony. „KU*VA, KDE TADY MÁTE GEL NA VLASY?!“ zaječel Hidan po půl hodině marného hledání.
„Vzadu na poličce… Rovnou před Vámi…“
„On nikdy nevidí, co má přímo před nosem…“ ozvalo se ode dveří. Normálně by zacinkal malinkatý zvoneček, ale Hidan ho svým poněkud zbrklým příchodem utrhl.
„Prosím… Vemte si, co…“
„Co chcete, jen nám neubližujte,“ dořekl Kakuzu a znuděně zívl. „To slyšim pořád… Dneska jsme s kolegou obzvláště hodný a nikomu neubližujem… Ale kdo by odolal takové nabídce…“ Přešel ke kase a položil na pult plátěný pytlík. „Dejte sem všechny peníze a my zase půjdeme…“
„A CO MUJ GEL?!“ ozval se Hidan zpoza skříně, za kterou nebyl téměř ani vidět.
„Ten já platit nebudu!“
„PROČ, KU*VA?!“ Hidan přešel k pultu s kasou, prstama si láskyplně projížděl vlasy a s výrazem nejvyššího uspokojení si je upravoval do svého obvyklého účesu.
„Tys ho chtěl! Ty za něj zaplať!“
„KAKUZUU!“
„Ne!“
Hidan obrátil své kapsy naruby, přičemž si musel rozepnout plášť a způsobil tak v kadeřnictví menší zmatek. Jedna obtloustlá, téměř slepá zákaznice si nasadila velmi silné brýle, aby viděla, co se děje. Nejdříve nad Hidanem obdivně ách-la, ale vzápětí se pohoršeně zamračila.
„Že se nestydíte?! Pusinko! Trhej!“ Nestačilo jí ovšem, že na Hidana poštvala svého bílého trpasličího pudlíka, ona ještě vstala a deštníkem do něj bušila, dokud Hidan nevyklouzl ze dveří.
„TOHLE JE ALE ZAS*ANEJ SVĚT!“ klel Hidan, sedl si na chodník před kadeřnictvím a čekal až vyjde na Kakuzu. Pohoršeným výrazům kolemjdoucích nevěnoval pozornost. „Svatý Jashine! Už abych byl doma….“